Poslední sezonu strávila zkušená smečařka v Rusku, kde jako opora Dynama Moskva doplnila svoji sbírku o prvenství v ruské lize, poháru i superpoháru. „Byla to úspěšná sezona, v klubu z ní byli nadšení. V Rusku zůstanu i další rok,“ říká jedna z hlavních postav českého ženského volejbalu.
Do Dynama Moskva jste vloni šla s vidinou získat ruský titul, což se povedlo. Co máte v plánu dál?
Ano, ruskou ligu jsem si odškrtla. Jediné, co bych ještě mohla vyhrát, je zlato z Ligy mistryň. Anebo se s reprezentací dostat na olympiádu. To jsou dva sny, které bych si ještě chtěla splnit.
Helena HavelkováPřední česká volejbalistka, smečařka, 30 let, výška 188 cm, číslo dresu 16. Aktuální tým: Dynamo Moskva Předchozí působiště: TU Liberec, Slavia Praha, Sassuolo, Busto Arsizio (oba It.), Krasnodar (Rus.), Eczacibasi Istanbul (Tur.), Chemik Police (Pol.), Shanghai Volleyball Club (Čína), Monza (It.). Úspěchy: italský, polský a ruský titul, prvenství v evropských pohárech CEV a Challenge Cupu, stříbro z Ligy mistryň, vítězství v italském, ruském a polském poháru, vítězství v polském a ruském superpoháru, ocenění Nejlepší hráčka italského poháru (2012), s reprezentací první místo v Evropské lize (2012), čtyřnásobná česká volejbalistka roku. |
S Dynamem jste letos nebyla úspěchu v Lize mistryň daleko, že?
Máte pravdu. Odehrály jsme výborně celou skupinu, potom jsme ale bohužel narazily na turecký VakifBank, což byl obhájce zlata. Doma jsme vyhrály, ale nakonec jsme vypadly.
Je v Rusku větší tlak na úspěch než jinde?
Dynamo Moskva patří od svého založení patnáct let k absolutní ruské špičce. Vždycky hraje finále, přinejhorším končí druhé. Klub funguje tak, že prostě musíte vyhrávat. V základní části jsme prohrály jen dva zápasy, a vedení nám přesto dalo jasně najevo, že to je špatně. V play off jsme pak v semifinále byly na pokraji vyřazení a každá z nás musela na kobereček, kde nám bylo řečeno, že nedostat se do finále nepřipadá v úvahu, že by to byl velký průšvih. První zápas s Uraločkou Jekatěrinburg jsme doma prohrály a u nich jsme prohrávaly 1:2, ale pak jsme to zázrakem otočily a doma jsme zvítězily. To se nám opravdu ulevilo.
Od roku 2012 rok co rok střídáte angažmá. I teď se chystáte na novou zahraniční štaci?
Ne ne, nakonec zůstávám v Rusku, podepsala jsem smlouvu na další rok. Dynamo v minulé sezoně vyhrálo, co šlo - kromě ligy i pohár a superpohár, což se klubu ještě nikdy nepodařilo, a tak chtělo vedení udržet tým pohromadě. Očekávám, že příští rok bude tlak na větší úspěch v Lize mistryň.
Rozhodla jste se v Moskvě pokračovat i proto, že za Petrohrad hraje váš přítel Georg Grozer?
Ano, i to hrálo roli. Když mi bylo dvacet, rozhodovala jsem se jen kvůli volejbalu. Chtěla jsem vyhrát novou soutěž, získat novou inspiraci. To platí i dnes, ale priority se mění a už musím brát v potaz i to, abychom se s přítelem aspoň trošku viděli.
Jak takový volejbalový vztah na dálku funguje?
Já jsem nikdy neměla partnera, se kterým bych byla každý den, takže mi to přijde normální. Třeba své sestře to ale nevysvětlím, ta by si něco takového nedokázala představit. Vloni jsem byla v Itálii, přítel v Rusku, a tři měsíce jsme se neviděli. Samozřejmě, můžete být ve styku díky technice, ale to není úplně ono. Jsem ráda, že teď alespoň hrajeme ve stejné zemi a nemusíme třeba řešit víza. I když jsme od sebe tisíc kilometrů, je to vlastně blízko.
Jak je v Rusku volejbal sledovaný?
Na muže chodí víc diváků než na ženy. Vyhráli olympiádu 2012, mají v lize svoje hvězdy, o ty je velký zájem. Byla jsem na zápase Petrohradu proti Dynamu, a byla plná hala. My tu naši nezaplníme, ale třeba tři tisíce lidí na nás chodí.
Máte v Rusku čas i na jiné věci než volejbal?
Moc ne, žijeme ve vlastní bublině. Každé tři dny se hraje zápas, na který lítáte den nebo dva dny předem, takže jste z celého týdne doma jen den. Trávíme čas mezi hotelem, autobusem, letadlem a zápasem.
Takže do města za památkami se nedostanete?
Přijela jsem do Moskvy dva měsíce před začátkem ligy, abych pobrala aspoň trochu kultury. Takže jsem viděla Rudé náměstí, mauzoleum s Leninem a podobně. Během sezony na to už není čas.
Česká volejbalistka Helena Havelková
Jak snášíte dlouhé cestování napříč Ruskem?
Je to náročné. V Itálii se jezdilo autobusem třeba i v den zápasu, takže byl čas na večeři, setkání s kamarády, zkrátka na vlastní život. V Rusku kvůli cestování jeden zápas zabere tři dny, takže žádný soukromý život není.
Jaký přelet je nejhorší?
Na ostrov Sachalin, který leží na východě až u Japonska. Tam se letí asi deset hodin, což je rarita. Tým ze Sachalinu se navíc málem dostal do play off a všichni se modlili, aby se mu to nepodařilo, protože přes všechna ta časová pásma nikdo nechce jezdit.
Jsou v Rusku těžší tréninky než třeba v Itálii?
Největší rozdíl je asi v tom, že pokud vás něco pobolívá, tak to nikoho nezajímá a musíte pořád trénovat. V Itálii vás radši na pár dní odstaví, aby se nestalo něco horšího, kdežto v Rusku pořád jedete.
Ale vy jste byla celý rok zdravá?
Naštěstí jo. Měli jsme výborného doktora, který se o nás dobře staral a držel nás ve výborné kondici.
Hrála jste volejbal v Itálii, Polsku, Rusku, ale i v Číně a Turecku. Kde vám to bylo nejbližší?
Srdeční záležitostí pro mě byla vždycky Itálie. Hrála jsem tam šest sezon, je tam teplo a hlavně moře. Já jsem měla vždycky sen, že bych se usadila někde u moře.
Nedávno jste oznámila, že reprezentaci, jejíž jste byla dlouholetou kapitánkou, letos vynecháte. Co vás k tomu vedlo?
Po patnácti letech, kdy jedete klubovou sezonu, pak rovnou reprezentaci a není žádný čas na odpočinek, už moje tělo řeklo dost. Už od operace achilovky jsem uvažovala, že to není ono. A teď jsem se bohužel rozhodla na úkor reprezentace, že si v létě odpočinu.
Návrat do budoucna však nevylučujete?
Přesně tak. Jsem domluvená s trenérem, že teď s nimi nebudu a pak se uvidí. Budu se rozhodovat podle toho, jak se cítím.
Kde a jak budete po náročné sezoně strávené v Rusku odpočívat?
Budu se snažit být co nejvíc doma v Liberci. Zároveň mám přítele MaďaroNěmce, máme spolu postavený dům v Budapešti, takže budu pendlovat mezi Libercem a Budapeští. Je to pět šest hodin autem, takže se to dá.
Je Liberec pořád městem, kde máte v Čechách svou základnu?
Ano. Pořád žiju u rodičů, mám tam vlastní pokoj, který miluju. Mám malou ségru, velkou ségru a strašně ráda je vidím. Každý rok na osm měsíců odjedu pryč a nikoho z blízkých nevidím, takže se velice ráda vracím. Kdo to nezažije, ten nepochopí. Už jen mluvit česky a potkávat v Liberci lidi je příjemné. Když jsem kdysi odcházela na první zahraniční angažmá do Itálie, bylo mi všechno jedno. Teď tyhle věci řeším víc.
Mimochodem, když jste v útlém mládí odcházela z Čech, bylo to těžké rozhodnutí?
Já jsem hodně cílevědomá. Když jsem v osmnácti mířila pryč, spousta trenérů mi říkala, že na to ještě nemám, ať zůstanu v Čechách a počkám. Ale já jsem si Itálii vysnila, dostala jsem nabídku od Sassuola a říkala jsem si, že to zkusím a přinejhorším se vrátím. První rok to bylo těžké, byla jsem sama, neuměla jsem jazyk a nezbývalo než se co nejrychleji zařadit.
Mimochodem, vzpomenete si ještě na své úplné začátky v Liberci?
Jasně. Začínala jsem na Lokomotivě u Miroslava Procházky. Ten mi dal tvrdou školu, za kterou jsem do dneška vděčná. Morálku i pokoru mám od rodičů i od něj, to mě dobře připravilo do budoucna.
A už v patnácti jste naskočila do extraligy žen.
Vzpomínám na to dodnes. Začínala jsem v týmu s volejbalovou ikonou Luckou Václavíkovou, která byla v týmu nejstarší a končila kariéru. Od ní jsem se hodně učila. Společně jsme odehrály jednu sezonu a já jsem pak před odchodem do zahraničí hrála tři roky za Slavii.
Určitě jste zaznamenala, že liberecké ženy se pod hlavičkou Dukly po čase vrátily do extraligy. Neuvažujete o tom, že byste si za Liberec ještě někdy zahrála?
Jsem hrozně ráda, že se extraliga vrátila do Liberce. Chodila za mnou řada lidí, kteří dávali děti na volejbal, ale chyběla jim návaznost na nejvyšší soutěž. Teď ji mají. Je to výborné pro další generace, libereckým volejbalistkám se navíc i daří. Do budoucna nechávám všechno otevřené, třeba se jednou vrátím.
O konci kariéry asi ještě neuvažujete, že?
Naučila jsem se, že stačí vteřina, a plány do budoucnosti zhatí třeba zranění. Sport je krutý a někdy vám nedovolí pokračovat. Já moc dopředu nepřemýšlím. Lidé se mě často ptají, co budu dělat po volejbalu, ale já zatím nevím. Nevylučuju, že kariéru jednou zakončím v Čechách.
