„Tak to je hezké, že jsme pro Liberec, který má velkou volejbalovou tradici, vybojovali první medaili žen v české extralize. To jsem ani nevěděl a ještě se tím umocňuje naše radost. Navíc jsme tím bronzem potvrdili, že se to v Dukle dělá s ženským a dívčím volejbalem moc dobře. Juniorky totiž získaly mistrovské stříbro a kadetky dokonce titul, takže máme kompletní sbírku medailí,“ pochvaloval si 46letý kouč volejbalistek Dukly Liberec Libor Gálík, jenž tým dovedl k bronzu v neobvyklém trenérském tandemu se svou manželkou Ditou, jež plní roli asistentky.
Jak s odstupem necelého týdne zisk bronzu hodnotíte?
Určitě je to velký úspěch. Celou sezonu jsme se pohybovali na druhém třetím místě za letos suverénní mistrovskou Olomoucí, semifinálovou sérii jsme prohráli těsně až v pátém rozhodujícím zápase s Prostějovem, jehož zkušené stěžejní hráčky se v konci sezony jakoby probudily, a náročný boj o bronz jsme pak zvládli. Naše bilance v play off byla sedm vítězství a tři prohry, což je výborné.
Po předchozí premiérové extraligové sezoně jste razantně z více než poloviny obměnili kádr, navíc na klíčových postech. Jaké jsou plány před tou další?
Zase to změníme výrazně, ale tentokrát na pozicích spíše střídajících hráček. Ten stěžejní základ týmu zůstane v podstatě beze změny, což je strašně důležité. Všechny posty bychom tak měli mít zkvalitněné a také omlazené. Chceme opět dávat šanci i našim talentovaným juniorkám, aby se mezi ženami postupně otrkaly. Spoléháme také na to, že jsme nasbírali cenné zkušenosti i v evropském Challenge Cupu, v němž jsme přešli přes týmy z Rakouska a Ruska a se silným klubem z Izraele jsme vypadli až po zlatém tie-breaku. To by se mělo v důležitých bitvách v příští sezoně hodit.
Za 27 let extraligy získal titul jen čtyřikrát tým z české části země, a to Olymp Praha. Jinak celkově vládla Morava, která navíc triumfovala v uplynulých jedenácti sezonách v řadě. Nastal už tedy čas zlomit tu moravskou nadvládu?
Když jsme ženský volejbalový tým Dukly Liberec zhruba před dvěma lety s Pepou Smolkou zakládali, tak naším cílem bylo, že to jednou někdy skončí titulem. Nechceme se za nic schovávat. Zatím jsme se posunuli z pátého místa v první sezoně na současné třetí, takže určitě máme v plánu v příštím ročníku zaútočit znovu ještě výš. Ale jestli už to bude titul? V tom bych byl zatím velmi opatrný. Uvidíme, jak na tom bude konkurence. A myslím, že i Olymp se chce zase vrátit na nejvyšší stupně, tak snad bude už jen otázka času, kdy se klubová nadvláda Moravy prolomí.
Liberecký tým vedete spolu s manželkou Ditou, která je vaší asistentkou, což je v kolektivním sportu na vrcholové úrovni minimálně v Česku určitou raritou...
...no, trošku asi jo. Když jsem ještě Ditu vedl v pozici trenéra v týmu jako hráčku, tak jsme třeba někdy ani nemohli ze zápasu cestovat spolu domů...(smích). Od téhle sezony, kdy tvoříme kromě manželského i trenérský pár, už je to ale jinak. Pokud máte za sebou loajálního člověka, kterému naprosto věříte, tak je to fantastické, takže si vůbec nemůžu stěžovat, přešli jsme do takového ideálního souladu. Všichni ví, že jsem trošku impulzivnější trenér, ona je naopak takový výborný hromosvod, protože hrála skoro třicet let profesionálně volejbal, takže vůči našim svěřenkyním spíše působí díky svým zkušenostem i trochu v roli psychologa. A myslím, že se v tom našem souladu odrazila celá sezona, ve které byly naše výsledky opravdu výborné.
