Za velkými věcmi stojí někdy cílený úmysl, někdy náhoda. V případě Karla Landsteinera, který objev krevních skupin publikoval jako první, šlo o cíl. Rodem Vídeňák a vystudovaný doktor všeobecného lékařství se cennou tělní tekutinou zabýval od roku 1896, kdy od praxe přešel k výzkumu a kromě jiného propadl vášni poznat imunitní chování krve.
Pokusy s transfuzemi tehdy už běžely dlouho a spíš se od nich ustupovalo. Příliš často končily smrtí, aniž se vědělo proč. Landsteiner to přijal jako výzvu a už v roce 1900 publikoval ve Vídni tezi, že krev různých jednotlivců není totožná a právě to vyvolává komplikace.
Vrhl se tedy na studium reakcí krevních sér odebraných od kolegů, a dokonce i od sebe.
Ukázalo se, že některá krev se po přijetí jiné krve zhroutila. Což naznačilo, že obsahuje antigeny, které reagují protilátkami. A tyto antigeny se u jednotlivců liší. Pokud v konkrétní krvi chybí antigen, který obsahuje dárcova krev, odmítne ji.
Podle toho pak identifikoval tři krevní skupiny: A, B a C (dnes 0). Objev, kterým vykročil k úspěšným transfuzím, publikoval v roce 1901. Rok nato jeho spolupracovníci přidali skupinu AB.
V roce 1930 Landsteiner obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, ale s krví neskončil. Deset let nato v ní spolu s A. Wienerem objevili Rh faktor.
Janského slepá ulička
My jsme se ovšem učili, že objevitelem krevních skupin byl pražský rodák Jan Janský. Ano, i to je pravda.
Absolvent Lékařské fakulty UK sice snil o chirurgii, ale nakonec nastoupil na psychiatrii v pražských „Kateřinkách“. Stalo se, že jedna pacientka si v noci střepem z rozbitého okna podřezala žíly. Ztratila hodně krve a její manžel se nabídl dát jí svou. Transfuze dopadla dobře, pacientka přežila.
Tři otazníky
|
Jenže Janskému časem začala vrtat hlavou jiná příhoda. Jakási matka dala krev zraněnému synovi, ale ten zemřel. Proč se jeden přenos krve povedl a jiný ne? Neměla duševní choroba pacientky vliv na to, že transfuzi přijala dobře?
A tak se rozhodl prozkoumat vztah mezi aglutinací čili shlukováním krve a duševními poruchami. Posbíral na 3 tisíce vzorků krve a krevního séra lidí nemocných a zdravých, opakovaně je mísil, do nekonečných tabulek zaznamenával reakce. Po dlouhých pokusech došel k závěru, že vztah mezi duševní nemocí a shlukováním krve neexistuje.
Takže slepá ulička? Ne tak docela. Janský při výzkumu mimoděk zjistil, že lidská krev se dá rozdělit do čtyř skupin. Označil je jako I., II., III. a IV. Od 30. let je zveme A, B, 0 a AB.
Jako první tedy objevil hned čtyři krevní skupiny. Některé mezi sebou reagují dobře, jiné se odmítají a transfuze končí smrtí. Proti Landsteinerovi, který vycházel z podstatně menšího počtu vzorků, jich Janský měl k dispozici tolik, že reakce mohl mnohem spolehlivěji prozkoumat.
Americké ocenění
Janský své závěry zveřejnil v roce 1907, psal o nich jako o „pozoruhodných, dosud nikde neuvedených faktech“. Tím pro sebe považoval krevní téma za uzavřené a nadále se věnoval psychiatrii a neurologii. O Landsteinerovi nevěděl.
Laboratorní test krevních skupin
Toho vědecký svět záhy ocenil a dodnes je v mnoha zdrojích uváděn jako objevitel krevních skupin on. Janský se pozornosti dočkal až počátkem 20. let, kdy mu pomohli Američané. Právě jemu přiznali prioritu s tím, že byl první, kdo navíc krevní skupiny přesně popsal a klasifikoval.
Někdy se soudí, že pokud by v roce 1930 ještě žil, Nobelovu cenu by převzal s Landsteinerem též on. Buď jak buď, byl to objev, kterým medicína významně pokročila k záchraně životů.
