Nakonec se osmělila a vida, kam to dotáhla: letos ve skeletonu, v poněkud šílené a adrenalinové disciplíně, skončila šestá na olympiádě v Pchjongčchangu.
Vybrala si neobyčejný sport a také prožívá neobyčejné zvraty: na hrách v Jižní Koreji ještě reprezentovala Německo, pak málem zabalila kariéru a radost jí vrátil až „přestup“ do českých barev.
„Cítím, že mě to zase víc baví,“ říká usměvavá dvaadvacetiletá slečna. „Zase sport dělám ráda a dělám to pro sebe, ne pro někoho jiného. Jsem spokojenější.“
Cílem je návrat na olympiádu, do Pekingu 2022, na což má tři roky času: „To je přece sen každého sportovce.“ Lehké to nebude, ale to by po všech veletočích ani sama nečekala.
Bourala jsem. A bolelo to
Fernstädtová se narodila v Praze, ale už jako roční prcek se stěhovala do Německa, odkud pochází její táta. Češtinu nikdy nezapomněla, nejen kvůli prarodičům. „Není to perfektní,“ je zbytečně sebekritická. Očividně si ráda pomůže tykáním, aby složitou řeč ještě více nekomplikovala, jinak mluví bez potíží. Což se jí teď hodí, ale nespěchejme.
Začínala s gymnastikou, jenže další rodinný přesun ji nasměroval do místa, kde měla jasno: „V Berchtesgadenu jsme si řekli, že začnu s nějakým zimním sportem. Protože tam asi ani nic jiného dělat nemůžeš.“
Anna FernstädtováNarodila se 23. listopadu 1996 v Praze, od útlého dětství žila v Německu.  V jeho barvách dojela šestá na olympiádě 2018 v Pchjongčchangu a dvakrát třetí v závodech Světového poháru (Königsee 2017, Altenberg 2018). V roce 2019 ji už za Česko čekají postupně mistrovství Evropy a následně juniorský i seniorský světový šampionát. Chce se také kvalifikovat na olympiádu 2022 do Pekingu. |
Možnosti na jihovýchodě země nejprve odpadávaly jako podzimní listí. „Na lyže nebo rychlobruslení jsem byla moc stará, v tom se začíná hrozně brzy. Pak jsme zjistili, že máme kousek od domu dráhu - ale na saně jsem prý byla taky stará a na boby zase moc mladá,“ popisuje. „Tak mi řekli, že mám zkusit skeleton.“
V něm se sedá na 120 centimetrů dlouhé sáně na ocelových nožích - s hlavou dole. Nic pro vystrašené typy.
Jak dopadla její premiéra, už víte. Malé Anně se nijak zvlášť nechtělo si jízdu zopakovat, okolí ovšem vycítilo příslib: „Přemlouvali mě, že mám talent.“ A tak svištěla po ledu zase. Cítila se lépe a lépe. Objevovala radost, ale aby to nebylo moc pohádkové, vyskakovaly také strasti.
„Hodně jsem bourala. A bolelo to,“ vzpomíná Fernstädtová.
Každý sport to má podobně: na malé hokejové gólmany také létají puky od vrstevníků pomaleji, proto si postupně zvyknou. Malou skeletonistku pro změnu v jejím domácím Königsee poslali na úvodní jízdu „jen“ z druhé zatáčky.
Přesto to nezní jako veselá projížďka pro děti, když líčí: „Není to úplně rychlá dráha. Ujela jsem tak 1 200 metrů. A dole jsem měla rychlost mezi 80 a 90 kilometry za hodinu.“
Sto třicet? Zvykneš si
Fernstädtová není typem člověka, co by ke každodennímu fungování potřeboval dávky adrenalinu. Na německých dálnicích to v autě umí rozpálit, tím však výčet končí. Motorka? „Nejezdím, to úplně nepotřebuju.“ Skok padákem? „Ne, mám strach z výšek.“ Či snad skoky na lyžích, když to do Bischofshofenu měla kousek? „Nikdy!“
Stačí jí skeleton. Se všemi riziky i potěchami. „Vždycky nám říkali, že nemáme mít strach. Jasně že ho máš. Když stojíš nahoře a víš, že se můžeš zabít, když to dáš úplně blbě... Ale zvykneš si,“ povídá, jako by to byla nejsamozřejmější věc světa. „Při jízdě už má člověk v hlavě jenom zatáčky. Víš, co máš dělat, a soustředíš se jen na to.“
V tomto rozpoložení mysli fičí špičkoví skeletonisté tak, jak to momentálně dálnice D1 často nedovolí. 120 kilometrů za hodinu je jakýsi základ: „Na to si dobře zvykneš. Sto třicet už trošku cítíš. A v kanadském Whistleru, kde je nejrychlejší dráha na světě, se jezdí sto čtyřicet, i víc.“
Pro fanoušky proto patří právě sketelon a saně mezi největší šílenosti zimních olympiád. Málokdo zapomněl na tragédii gruzínského sáňkaře Kumaritašviliho, který těsně před oficiálním startem her ve Vancouveru 2010 zahynul právě ve Whistleru.
Tato dvě odvětví ovšem nemají zase tolik společného, nechme mluvit Fernstädtovou: „Já třeba saně nikdy nezkoušela. Ty můžeš řídit, ve skeletonu se pracuje tlakem těla. Tlačím koleny, rameny, nohou. Ukážu saním, kam mají jet, ale nejde to uřídit na centimetr.“
A další detail: je vlastně bláznivější mít vpředu nohy jako sáňkaři, nebo hlavu jako skeletonisti?
„Není to tak strašné,“ usměje se česko-německá sportovkyně. „V zatáčkách se třeba dopředu vůbec nekoukám - jen na rovince, kde můžu zvednout hlavu. Pak už to zase táhne dolů. A hlavu máš na ledě.“
Dráhy ona osobně rozděluje na silové a technické. Na těch prvních ji bolí tělo třeba ještě pět minut poté, co projede cílem - přesto je preferuje. „Pak totiž jsou dráhy, které sjedeš a neděláš skoro nic. Ale já chci něco dělat. A něco řídit.“
Velké zážitky olympijské
Sedí to, protože věci má ráda pod kontrolou i v životě. Když na ni přišla postolympijská krize, zvažovala, že aktivního sportu úplně nechá a bude radši trenérkou. „Už se mi nechtělo jezdit za Německo. Nebavilo mě to. Dostávala jsem nabídky odjinud.“
A právě v tu chvíli se ozvaly kořeny. Její bratr třeba zůstává v otcově vlasti - už proto, že neumí tak dobře česky jako Anna. „Do toho máma přemýšlela, že se chce vrátit domů. Tak jsem zavolala do Česka, jestli za ně můžu jezdit. A řekli mi: Jo, jasně!“
Domluveno, dojednáno.
To, že bez potíží ovládá češtinu, je velký bonus. Pomáhá jí překonávat i fakt, že musela v Německu zanechat techniku, kterou do té doby využívala: „S novými saněmi jsem spokojená. Pořád si zvykám, učím se, je to jiné. Ale docela to jde.“
Od nuly startuje i jako závodnice. Do Světového poháru se bude moci vrátit až ve chvíli, kdy si vyjezdí dostatek bodů - ale nestýská si. „Můžu jet mistrovství Evropy, juniorské mistrovství světa i to normální. Na svěťák se zkusím kvalifikovat pro příští rok. To by mělo vyjít.“
Rok 2018 byl opravdu „fičák“, skoro jako jízda na skeletonu. V Pchjongčchangu si užívala slavnostní zahájení, vášnivě fandila německým hokejistům v cestě za senzačním stříbrem, pozdravila známé české bobisty, ve vesnici spatřila hrdinku her Ester Ledeckou.
Skeletonistka Anna Fernstädtová září mezi českými bobisty.
„Hrozně se mi líbilo, jak jsou všichni sportovci spolu. A ještě víc to, že jsme mohli sledovat i ostatní,“ rozplývá se - a její vlastní šesté místo jí zážitek ještě zlepšilo.
Následovala ztráta chuti a její znovunalezení, výměna Německa za Česko. Až se po Novém roce přestěhuje do Českých Budějovic, období změn by mělo být definitivně uzavřeno.
Jen jízdy na ledu zůstávají pořád stejné. Navzdory tomu, jak bláznivá jí připadala ta úplně první.
