Všechny tři prvorepublikové důstojníky prezident Miloš Zeman ocenil za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu. Z jejich příběhů vyplývá, že to nebyli všední muži.
Josef Bílý 30. června 1872 - 28. září 1941
Armádní generál Josef Bílý patří k nejvýznačnějším personám historie československého vojenství. Během první světové války nezamířily jeho kroky do řad československých legií, ale po celý tento konflikt působil na velitelských pozicích v rakousko-uherské armádě na haličských, karpatských a italských bojištích.
K tomu měl ostatně vynikající kompetenci. Profesionální dráhu vojáka z povolání zahájil koncem 80. let 19. stolení, na jejímž počátku absolvoval kadetní školu pěchoty v Terstu. A o dekádu později své vojenské vzdělání vylepšil na Vysoké škole vojenské ve Vídni.
Po vzniku Československa se přihlásil do formující se armády nového státu. Prošel řadou významných funkcí. Od roku 1921 už byl generálem V. hodnostní třídy. Na divizního generála ho povýšili v roce 1928 a na armádního generála v roce 1931.
Nejvýznamnější funkci zastával od roku 1928, kdy se stal velitelem Zemského vojenského velitelství v Čechách. Předtím byl ještě v roce 1927 zvolen předsedou brněnské skupiny Masarykovy letecké ligy.
V roce 1935 odešel do výslužby. Poklidného života si však užil pouhé tři roky. V době všeobecné mobilizace v září 1938 si ho vlast na krátkou dobu opět povolala do služby a postavila ho do čela Velitelství Morava.
Když pochmurného 15. března 1939 přišli Němci, tak se Josef Bílý prakticky ihned zapojil do domácího protiněmeckého odboje. Podílel se na založení ilegální protinacistické vojenské organizace Obrana národa a stal se jejím hlavním velitelem.
V listopadu 1940 pana generála zatklo gestapo a 28. září 1941 bezprostředně po nástupu Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava ho odsoudil stanný soud k trestu smrti.. Před popravčí četu byl Josef Bílý odveden ještě téhož dne. Pásku přes oči odmítl a než dostali kati povel k salvě, pronesl pevným hlasem: „Ať žije Československá republika! Psi, palte!“
Stanislav Čeček 13. listopadu 1886 - 29. května 1930
V době vypuknutí první světové války měl Stanislav Čeček štěstí, že se z pracovních důvodů nezdržoval na území rakousko-uherského mocnářství. Od roku 1911 totiž vedl v Moskvě filiálku firmy Laurin a Klement. Do války se přesto vrhl, když s dalšími našimi krajany v Rusku vstoupil hned v srpnu do tzv. České družiny, kde byl dokonce jedním z prvních důstojníků.
Stanislav Čeček
Během dlouhých měsíců a let bojů na frontě se osvědčil a hlavně přežil, počátkem července 1917 se vyznamenal při úspěšném provedení útoku československé jednotky v pro Čechoslováky slavné bitvě u Zborova.
V letech po bolševické revoluci se stal nejdříve velitelem povolžské fronty a po přesunu po transsibiřské magistrále velel celému československému vojsku na Dálném východě. Bravurně pak řídil návrat legií po moři do Evropy. Do své nové vlasti se vrátil jako jeden z posledních
Za první republiky byl mimo jiné náčelníkem hlavního štábu československé armády a přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky.
Zasloužil se i o rozvoj československého letectví. Byl přednostou leteckého odboru Ministerstva národní obrany, ale hlavně spoluzakladatelem Masarykovy letecké ligy. Aby více vstoupil do problematiky, neváhal absolvovat pilotní výcvik.
V roce 1929 odešel jako velitel páté pěší divize do Českých Budějovic. Zemřel mlád po menším chirurgickém zákroku v roce 1930.
Karel Husárek 31. ledna 1893 - 26. července 1972
Legionář v Rusku a pozdějí divisní generál patřil k předním československým odborníkům moderního pevnostního stavitelství, k čemuž ho předurčilo studium stavebního inženýrství na Vysoké školy technické v Brně.
Karel Husárek.
Po vypuknutí první světové války byl Husárek odeslán na ruskou frontu, kde padl do zajetí a později vstoupil do legií. Po říjnové revoluci se zúčastnil řady bojů na Sibiři proti rudým a stal se náčelníkem štábu 2. střelecké divize československých legií.
Po válce pokračoval ve studiích, mimo jiné na Vysoké škole válečné v Paříži, a zastával řadu velitelských funkcí u československé armády. Stal se zástupcem náčelníka hlavního štábu branné moci a v březnu 1935 i vrchním velitelem ředitelství opevňovacích prací. V roce 1937 vypracoval podrobný plán výstavby československých opevnění.
V době mnichovské krize se všech svých sil snažil politiky přesvědčit o odhodlání armády bránit vlast. Po mnichovské dohodě působil v Berlíně jako člen mezinárodní komise (signatáři dohody + ČSR) pro modality odstoupení našeho pohraničí. Tam se bezúspěšně snažil vymoci pro rozebírané Československo méně tragické podmínky při vytyčování pomnichovských hranic, kdy se s některými regiony ještě trochu hýbalo (například jsme tam přišli o kopřivnickou Tatrovku).
Po návratu z marné berlínské mise pomáhal organizovat úlet Edvarda Beneše do exilu ve Velké Británii.
Před vypuknutím druhé světové války nasoupil do funkce ředitele zbrojovky v Dubnici nad Váhem na Slovensku, která patřila koncernu Škoda. Než Němci zaútočili na Sovětský svaz, snažil se o realizaci dodávek zbraní z Dubnice do této země a zároveň a omezování dodávek pro třetí říši. Potom se jeho situace stala už neúnosnou a musel se přesunout do mateřského podniku v Plzni.
Na konci války se v květnu 1945 organizačně podílel na Pražském povstání.
Po válce byl perzekvován a zbaven hodnosti divizního generála. Rehabilitován byl až po sametové revoluci v roce 1991.
Generálové Josef Bílý, Stanislav Čeček a Karel Husárek dostali v den 100. výročí republiky in memoriam nejvyšší české vyznamenání:
100 LET REPUBLIKY
Sledovat další díly na iDNES.tv
