Jiří Löwy se odmalička pídil po rodinné historii. S otcem Rudolfem, který z vlasti odjel posledním vlakem před okupací, čímž unikl holokaustu, a dobrovolně se přihlásil k 1. československé obrněné brigádě ve Velké Británii, vedl vášnivé debaty o dějinách i judaismu.
Ačkoli se Jiří Löwy s otcem často názorově rozcházel, nakonec kráčí v jeho šlépějích. Podílí se na záchraně památek, nastoupil jako nový předseda plzeňské židovské obce, v níž právě Rudolf Löwy výrazně figuroval.
Tatínek přežil jako jediný z rodiny?
Ještě se zachránil jeho starší bratr Oskar. Pravděpodobně se rozhodl během svatební cesty zůstat ve Francii. Také on odešel do anglické armády. Můj otec sedl na vlak, vzal do ruky zlato, které měli připravené na nejhorší časy, a vyrazil. Vůbec neznal jazyk. Protože studoval vysokou zemědělskou školu, nechal se zaměstnat u pana Whita. Rok pracoval manuálně, na což nebyl zvyklý, protože byl mazánek. Až potom nastoupil do armády. Jeho bratr Leo, který už byl ženatý a měl dcerku Helenku, tady zůstal s rodiči. Všichni se pak stali obětí holokaustu.
Jiří Lőwy
|
Chtěl s vámi otec o druhé světové válce, kdy se mimo jiné zúčastnil bitvy o Dunkerque a při níž přišel o blízké, mluvit?
Když jsem byl hodně mladý, nechtěl. Uvědomoval si, že jsem vzteklý a všechno vidím černobíle. Později jsme spolu vedli vášnivé diskuze, možná až zbytečně. Ptal jsem se, proč byli tak hloupí a zůstali tady, když věděli, co se děje v roce 1936 v Německu. Němečtí židé žijící na Plzeňsku dostávali informace od svých příbuzných. Sice neexistoval internet, nebyly telefony, ale zprávy se šířily.
Co vám odpověděl?
Oni zkrátka nevěřili, že něco takového nastane. Když hrozby sílily, už nemohli utéct. A nebylo vůbec jednoduché se rozhodnout opustit všechno, protože tady žili dlouhé generace. Něco podobného pak řešil v roce 1968.
Ani tehdy ale rodina neutekla.
Byli jsme připraveni na dovolenou. Warburg se střešním nosičem byl napěchovaný až k prasknutí. Táta v té době mohl dělat jenom šoféra v Kalikovském mlýně, kde rozvážel mouku (pozn. red.: po válce se Rudolf Löwy vrátil domů, po roce 1948 přišel kvůli znárodnění o navrácenou část rodinného majetku a směl pracovat pouze jako řidič nákladních aut). Několikrát ale musel zastoupit kolegy, kteří nepřišli do práce, takže se dovolená vždycky odložila. Máma tvrdila, že pokud zase někdo dorazí, zlomí o něj koště. Ráno jsem se vzbudil, ona seděla v dětském pokoji a brečela. Myslel jsem si, že se kvůli tátovi poprala. Plakala a říkala, že nás obsazují Rusáci. Sedl jsem si k ní a odpověděl: Vždyť jsou to naši bratři. Byl jsem tak naučený ze školy. A dostal jsem hroznou facku. Pochopil jsem, že to bude jinak. Pak mi všechno vysvětlila a později jsem na vojáky z okna házel cíněnky, bydleli jsme přímo na rohu náměstí.
Jak reagoval na okupaci otec?
Táta se rozhodoval, jestli neemigrovat. Byl žid, stále chodil na obec. Navíc kulak, kterému znárodnili velkostatek, a bývalý západní voják. S bratrem, který byl v Americe, si dopisoval. Vždycky povídal, že horší už to být nemůže. Před rokem 1968 došlo k uvolnění, ale pak nastal další zlom.
Bylo pro vás důležité zjistit, jaké osudy potkaly vaše předky?
Určitě. Byl jsem hodně překvapený, když jsem zjistil, jak začínal můj pradědeček David Löwy v Podbořánkách. Měl bernardýna, který za sebou tahal trakař. Pradědeček prodával mýdlo a drogistické zboží. Patřil k velice chudým židům. Později se s rodinou přestěhoval do Plzně. Nejdříve provozovali drogerii, později měli velkoobchod s jižními produkty. Rýži, pomeranče, rozinky... všechno dováželi lodí. Táta dělal zemědělskou školu, aby ho k oboru přitáhli, koupili mu velkostatek Kunějovice, který doplatili v roce 1935. Všechno, co dneska mám, vlastně vybudovali moji prarodiče.
Co matka a další příbuzní?
I máma pocházela z chudých poměrů. Babička Leontýna si vzala křesťana Václava Fialku, který byl zaměstnancem židovské rodiny. Dělal obchodního příručího. Odmítl se rozvést, jak chtěli Němci. Oba proto byli zavřeni. Babička v Hagiboru, děda v jižních Čechách. Když šly zvěsti, že Němci ve válce dostávají na frak a ničí po sobě stopy, podařilo se dědovi utéct. Schovával se blízko chaty mezi Čižicemi a Nebílovy, kde býval skautský tábor. Máma s bratrem Honzou se tam taky ukrývali. Protože byli dětmi z nerozvedeného položidovského manželství, dostali předvolání k transportu až naposledy. Pokud by si babička tehdy vzala žida, šli by do lágru všichni.
Chodil jste jako malý do synagogy?
Táta mě bral na židovskou obec a do synagogy vždycky. Účastnili jsme se svátků, dokonce občas jezdili do Prahy. Za minulého režimu jsme neměli zakázáno víru praktikovat, ale by to trochu o ústa. Existoval totiž církevní dohled. Když jsme ve škole měli napsat, jak jsme slavili Vánoce, zmínil jsem chanuku (pozn. red.: svátek světel, osmidenní slavnost na památku Makabejských a znovuvysvěcení jeruzalémského chrámu). Židovská paní učitelka mě upozornila, abych o takových věcech nepsal. Chtěla mě ochránit. Zpětně ale vím, že jsem nebyl jediný žid ve třídě.
Vy jste o sobě nevěděli?
Tehdy se rodiny stýkaly minimálně. Nebo jsme se všichni viděli jenom v synagoze. Neznal jsem dědečka, babičku, rodiče svých spolužáků. Teď už o sobě víme. Ostatně i dneska je spousta židů, kteří nejsou přihlášeni k židovské obci. Někteří nechtějí, protože nejsou věřící.
Ale jiní odmítají z obavy, že by se opakovalo šoa.
To je pravda, ale myslím, že nic takového už podruhé nenastane.
Máte před sebou teď velké sousto, opravu Velké synagogy a rabínského domu. Přitom k plzeňské židovské obci se hlásí zhruba stovka lidí.
V synagoze se obnoví výmalby, svatostánek aron ha-kodeš. Pořídíme také mobilní hydraulické pódium, které se bude podle potřeby zasouvat do podzemí nebo z něj zase vyjíždět. Restaurovat se budou i unikátní varhany, které sestavili bratři Braunerovi z Uničova v roce 1893. Kompletně se opraví rabínský dům, kde vznikne rituální židovská lázeň mikve, výukové středisko i výstavní prostory. Až bude hotovo, chceme současné zázemí přestěhovat právě do rabínského domu (pozn. red.: sídlí ve Smetanových sadech u Staré synagogy). Budoucnost ale vidím černě. Chybí nám především mladí lidé.
Nejsou ve skupině vůbec zastoupeni?
Někteří konvertovali, ale není jich mnoho. Například moje dcery nechtějí v tradici pokračovat, i když jsem je ve víře vychovával, ale nikdy k ní nenutil. Podle halachy, židovského náboženského práva, už nejsou židovky, ale mají velice snadnou možnost návratu.
Jak tedy nedostatek mladých členů vyřešíte?
Jsem v kontaktu s lidmi z Izraele. Líbilo by se mi, kdyby na tamních středních školách prosazovali, aby židé jezdili do Plzně studovat na univerzitu. Pokud si v Čechách dodělají vzdělání, můžou tu zůstat, pracovat a založit rodinu. Ale bojím se, že můj nápad ztroskotá. Izraelci jsou velcí vlastenci. Těžko zapadnou do jiné než židovské kultury. Jsou navenek pichlaví. Těžko se k nim někdo cizí dostane. Pokud vás znají, jsou vstřícnější.
Plzeňská židovská obec se nestará pouze o památky v Plzni, spravuje i hřbitovy. Stíháte o veškerá místa pečovat?
Vlastníme třeba synagogu v Klatovech, která chátrá. Nevíme, co s ní. Částečně ji pronajímáme, ale nemůžeme se domluvit s městem ani krajem, aby nám s ní finančně vypomohly. Nechali jsme od architekta Soukupa zpracovat dokumentaci na obnovu, která by vyšla na dvacet až čtyřicet milionů korun. Staráme se o hřbitovy, které jsou živé, tedy dá se na nich ještě pohřbívat. Ostatní jsme předali Federaci židovských obcí, která je spravuje a shání prostředky. Ostatně kdyby nebylo Židovského muzea v Praze, neexistuje žádná židovská obec v ČR. Převážná část návštěvníků chodí do jejich památek, takže příjem ze vstupného se dělí. Ale teď řeknu kacířskou větu: Opravíme synagogy, rabínský dům… ale v budoucnu tam stejně nikdo nebude chodit.
Jak to myslíte? Vždyť ročně jenom do Velké synagogy zavítá zhruba dvacet tisíc lidí.
Nemyslel jsem návštěvníky, ale židy. Obec možná zanikne.
