„Když jsem viděl ty stovky tanků, vojáků a obrněnců, byl to šok. Říkal jsem si, že je konec těch hezkých časů. My jsme si totiž během celého roku 1968 na tyto časy hodně rychle zvykli, protože se mohl slavit Majáles nebo se vzpomínalo na Američany, kteří osvobodili Plzeň. Nic z toho se dvacet let nesmělo,“ popsal fotograf se vzpomínkou, že v roce politické oblevy se mohlo také lépe cestovat do zahraničí.
Plzák, kterému tehdy bylo 34 let, vyrazil fotit na náměstí, k rozhlasu, snímky pořizoval i v Hankově ulici, kde byla tiskárna novin.
„Tam všude to vojáci obšancovali, obsadili i poštu a další strategická místa, zkrátka šli najisto,“ zavzpomínal Plzák, který byl tehdy pracovníkem Družstva Fotografia v ulici U Zvonu.
Při fotografování ho prý vojáci jen pozorovali.
„Když přijeli ráno, drželi se samopalů a kulometů, pak je odložili, protože zjistili, že je tu naprostý klid. Lidé se s nimi sice snažili navázat hovor, oni ale odmítali s kýmkoli mluvit. Lidé na ně hrozili, říkali jim, jeďte domů,“ popsal autor fotografií, které mnoho let uchovával ve svém archivu.
Nyní se v naprosté většině dostávají poprvé na svět díky knize Plzeň v srpnu 1968, která je na pultech knihkupectví. Je doplněná i výpověďmi pamětníků.
Přesto ty nejlepší fotografie, kterých Plzák při vstupu okupantů udělal kolem čtyř set, skončily úplně jinde než v jeho knize. Vydal je hned v roce 1968 například německý týdeník Der Spiegel a další média.
Plzák jako šéf Družstva Fotografia totiž týden po okupaci odjel do Spolkové republiky Německo na veletrh a festival v oboru fotografie Photokina v Kolíně nad Rýnem.
DNEŠNÍ AKCE K PŘIPOMENUTÍ SRPNA 1968 V PLZNI
|
„Byla to plánovaná cesta, pak jsem pokračoval do Dánska, do Švédska, všude jsem negativy, o které byl obrovský zájem, prodával. Důvodem bylo i to, že na cestu jsem nedostal moc peněz,“ popsal Plzák s tím, že agenturám, novinám a časopisům prodal ty nejlepší věci, které prý nikdy nemůže dostat zpátky.
V německém týdeníku Der Spiegel vyšly například fotografie z oslav osvobození americkou armádou na jaře 1968, na kterých po Stalinově třídě, dnes Americké, pochodují lidé s americkou vlajkou v ruce.
„Já jsem samozřejmě nestál o to, aby se tam objevilo moje jméno, to bych měl velký problém,“ připomněl Plzák.
Po měsíci se ze Západu vrátil. Jeho bratr mezitím utekl do Austrálie a také řada kamarádů využila toho, že hranice byly chvíli otevřené.
„Byli to hlavně mladší kluci, brácha byl o devět let mladší, bylo mu pětadvacet. Říkali, že tady už to jiné nemůže být. Měli pravdu, protože tu okupanti zůstali více než dvacet let. Měli tu tanky, letadla, helikoptéry, zkrátka celou zemi obsadili,“ popsal Plzák.
Na Západě prý nezůstal, protože se cítil starý.
„Byl jsem sice absolutně svobodný, ale U Zvonu jsem byl od 50. let, v roce 1960 jsem tam začal šéfovat, měl jsem tam pěkné postavení, protože práce fotografa tehdy byla relativně svobodná, nikdo neporoučel, nikdo mi nic nenařizoval a já jsem si dělal prakticky, co jsem chtěl. To se nezměnilo ani po roce 1968, ani tehdy nepřišly žádné politické buzerace,“ popsal Plzák.
Nevměšování do jeho práce si vysvětluje tím, že pro mnoho straníků a dcery funkcionářů fotil svatby a další akce. „S mojí prací byli spokojení, takže mě potřebovali. Asi proto mě nechávali v klidu, i když jsem nebyl v komunistické straně a povahou jsem byl dost velký rebel,“ popsal fotograf.
Nikdy prý nezalitoval, že v Československu zůstal. „Spousta mých kamarádů ze Západu sem za mnou jezdila, měl jsem s Německem kontakt přes sledování západoněmecké a rakouské televize. Byl jsem tak dobře informovaný o životě na Západě, že mi to ani nepřišlo, což byla pro západní Čechy velká výhoda,“ svěřil se fotograf.
