Státní oblastní archiv v Litoměřicích stáhl z internetu některé digitalizované archiválie, konkrétně třeba listy ze sčítání lidu v roce 1921, další evidence vzniklé po roce 1918 a některé kroniky.
Litoměřický archiv pokrývá území od Chomutova po Semily. Novinky tak dopadly na velkou skupinu historiků. Když badatel přijede osobně, archiv mu tyto listiny vydá. Rozhodně nejde o dokumenty pro pár zasvěcených.
Novinář Jan z Prahy je amatérský badatel, který hledá historii svého rodu, ale nemá čas objíždět jeden archiv po druhém. Proto mu listiny na internetu hodně pomáhaly.
Osobní nahlédnutí
„Byl to jeden ze zdrojů, který se používal pro hledání předků. Ze sčítacích listů se dalo zjistit, kde konkrétní člověk bydlel. Zákaz znamená, že člověk musí fyzicky jet do těch badatelen, což je krok zpátky,“ míní Jan.
Důvod tohoto „kroku zpátky“ je jednoduchý – obava, že se ve sčítacích arších objeví osobní údaje dosud žijícího člověka, i když by mu dnes muselo být minimálně 97 let.
Ředitel oblastního archivu v Litoměřicích Vítězslav Lisec vysvětluje, že opatření bylo ryze preventivní.
„Archivní materiály jsme stáhli skutečně kvůli nařízení GDPR. Mohou totiž obsahovat osobní údaje žijících osob a my nejsme v současné době schopni je na webu technicky ani personálně ošetřit a ochránit před zneužitím. Věříme, že se jedná o dočasnou záležitost,“ říká Lisec.
Podotkl, že stažení listin z internetu byla jeho osobní iniciativa. „Na rozdíl od prostředí internetu není badatel v archivu anonymní a je vázán ustanoveními badatelského řádu. Tam už proto listiny dáme,“ doplnil Lisec.
Jeden badatel už si podle ředitele Lisce na nové postupy dokonce úředně stěžoval.
Archiv ověřuje, zda je člověk živ
Paradoxem je, že za tři roky litoměřický archiv listiny ze sčítání z roku 1921 nejspíš na internet zase vrátí. To už budou starší sta let. A víc než sto let staré dokumenty se obvykle zveřejňují bez obstrukcí.
Státní oblastní archiv v Praze na rozdíl od Litoměřic žádné listiny nestáhl, ale jeho šéf Daniel Doležal si stěžuje, že GDPR archivářům ztížilo práci.
„Každou potenciálně živou osobu musíme ztotožnit, oslovit ji, že někdo chce studovat její osobní údaje, a vyčkat na její souhlas. Musíme se kvůli zjištění adresy obracet přímo na ministerstvo vnitra písemnou formou. To velmi zdržuje badatele a zatěžuje archiváře byrokratickou rutinou,“ popisuje Doležal.
Doplnil, že mnozí badatelé ztratí o dokument zájem, když se dozvědí, jak dlouho by na něj kvůli proceduře čekali.
