Tvůrce dnešních „eres“ by omdlel nad „sportovností“ sedadel i maximální rychlostí 160 km/h. Ergonom by zase hořce zaplakal nad posazem za volantem a bezpečností při případné nehodě – obrovský volant s tenoučkým středem jsem držel skoro v klíně, jeho střed mířil rovnou na srdce a klouzal mi ve zpocených rukou. Měl jsem si vzít jelenicové rukavičky, moje chyba!
Opěradla výškově neseřiditelných sedadel končí někde pod lopatkami, boční vedení žádné, jsou to prostě měkká křesla.
Nastartujete a první dojem vás nijak nenadchne. Otáčky se houpou, zvuk nic moc. Jenže toto auto má v sobě víc, než se zdá. Pak s kovovým cvaknutím zapadne jednička, noha dupne na pedál a auto radostně vyrazí kupředu.
Dvoulitrový šestiválec do V má sice nijak ohromných 66 kW, tedy 90 koní, ale neškrtí ho žádné emisní normy, takže na plyn reaguje okamžitě. Kratičká řadicí páka tam zasouvá rychlosti po přesně vedených drahách, je to radost!
A ještě větší potěšení je řízení – tak přesné vedení stopy a hlavně čitelnost je na dnešní poměry nevídaná. Když pak přesednu do moderního vozu, pořád musím volantem korigovat, kam auto jede, odezva je gumová. V taunusu přesně cítím, kam kola jedou, a taky sebemenší náznak smyku, který se dostavuje v ostrých zatáčkách kvůli poháněným zadním kolům často. Jenže korigovat ho nedá vůbec žádnou práci, naopak, je to požitek.
Pobavily nás některé dnes už nevídané drobnosti, na které si pamětníci vzpomenou: víko kufru i hrdlo nádrže skryté pod poznávací značkou se otvírají jediným klíčkem, záleží, na kterou stranu jej otočíte. Trojúhelníková výklopná okénka předních dveří báječně ventilují i ve vedrech.
A trojice budíků na středovém tunelu sice zabírá odkládací plochu – ale je parádní! Auto z depozitáře Fordu v Kolíně nad Rýnem je v bezvadném stavu, automobilka nám k němu „půjčila“ i mechanika. Klaus ale neměl žádnou práci – jen vždy ráno celé auto přeleštil speciálním hadříkem, abychom mezi dalšími unikáty nedělali ostudu.
