Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Město duchů: lázeňské středisko Epecuén si vzala voda

Z kalné hladiny vystupují torza budov, automobilů, zkamenělých stromů. Vše pokrývá křupavá bílá krusta, do níž praží slunce. Villa Epecuén nabízí obraz apokalypsy. Svou morbidní krásou láká do Argentiny turisty z celého světa. Místní, kteří odtud museli před 33 lety uprchnout, se na obraz zkázy svých životů dívají jen neradi.
Je to zkáza, ale působivá.

Je to zkáza, ale působivá. | foto: commons.wikimedia.orgCreative Commons

Rezavé vraky vystupující ze solných lagun, zbytky dětských prolézaček jakoby ztuhlých v posmrtné křeči, všudypřítomná suť a hlavně sirný zápach dráždící netrénovaný nos. Takové dojmy dnes zanechává návštěva kdysi nejvyhlášenějšího lázeňského městečka Argentiny a možná snad i celé Jižní Ameriky. Na rozvrácené město Epeucén není hezký pohled. Děsivou atmosféru místa umocňují doklady toho, že odtud lidé odcházeli doslova na poslední chvíli. Ničivá vlna, která spláchla celé sídlo, si na čtvrt století vzala vše, co tu obyvatelé dokázali vybudovat.

Zázrak slaného jezera ztraceného v argentinských pampách ohromoval místní domorodce dávno před příchodem evropských kolonizátorů. Ne vždy v pozitivním smyslu, lidé z etnika Tehuelche považovali zdejší slané vody za hájemství zlých démonů a bojovní Araukáni chápali celý zatopený prostor jako místo, kam odcházejí hledat klid duše jejich poražených válečníků.

Ani indiáni z kmene Puelche, kteří se usadili na planinách nedaleko dnešního městečka Carhué, nezasadili mytologii jezera do příznivějšího světla. Vodní hladinu obdařili pověstí o slzách bohů, kteří byli hluboce dojati nešťastnou láskou mladé otrokyně Tripantu a jejího únosce lovce Epecuéna. Jeho společníci je za jejich zapovězený vztah zabili, a proto každý večer rudnou vlny bílých lagun společnou rudou krví, říká legenda. Ať už je místu poeticky připisována jakákoliv smyšlená tragédie, je dodnes připomínkou i jedné skutečné.

Bílé zlato objevitele nezajímá

Existenci jezera poprvé do map zanesl v roce 1770 důstojník královského námořnictva Pablo Zizur, který sem vedl velkou průzkumnou expedici čítající 460 povozů. Místu dal jméno San Lucas jako připomínku patrona medicíny. O léčebných účincích zdejší vnitrozemské slané vody tedy nejspíš neměl pochyby, jinak však považoval svou výpravu za selhání. Proč? Jeho kolona se rok a půl trmácela pampou a kromě méně či více nepřátelsky naladěných domorodců nalezla jen jezero s nepitnou vodou.

Neobvyklá místa světa

Portugalský historik si tehdy k výsledku objevitele poznamenal, že „výprava byla natolik důkladná a její závěry a měření spolehlivě přesvědčivé, že již není třeba vést do těchto končin žádné další expedice.“ To znamenalo, že v místech, kudy Zizur prošel, nebyla ani stopa po zlatě či jiných drahých kovech, a tak bylo zbytečné je navštěvovat znovu.

Počet poutníků, kteří by si jeli na počátcích 18. století napravit k jezeru revmatem rozbolavělé klouby, se dlouho blížil nule. Od podobných výletů Evropany navíc zrazovali místní levuche, mesticové. Vodu považovali za smrtelně jedovatou, dobrou jen k tomu, „aby vás vysušila na kost a spálila vám ústa“.

Teprve v roce 1886 zjistil italský chemik, co za tím vlastně stojí. Díky specifickému podloží, horkému klimatu usnadňujícímu mineralizaci a tomu, že bylo bezodtoké a zbavovalo se vody jen výparem, bylo jezero skutečně extrémním chemickým koktejlem. Bylo slanější než moře, zhruba desetkrát. Kromě 340 gramů soli obsahoval litr vody ještě 137 gramů síranu sodného a jeden gram uhličitanu sodného.

Jezero tedy dokázalo trumfnout Mrtvé moře, adenský Assal i slaniska Garabogazköl.

Na kolejích přijíždí pokrok

Tehdy se už také vědělo, že jezero je součástí Lagunas Encadenadas del Oeste, kaskády sedmi jezer. A že Epecuén je z nich nejníže položený a nejmělčí, a proto v horkém létě někdy téměř vysychá. Tehdy se jeho hladina pokrývá souvislými slanými vločkami, až to vypadá, že uprostřed úmorného vedra jezero nepochopitelně zamrzlo.

Počátek 20. století přivedl výdobytky moderní civilizace jen na krok odtud. Parní železnice Sarmiento si proklestila cestu nejprve do Azul, později přibyla druhá linka do Arroyo Corto a Carhué. A s ní definitivně nastává nová éra, ve znamení nebývalého zájmu o blahodárné účinky léčivé vody z kouzelného jezera.

Jenže přičinliví obyvatelé Argentiny se zatím moc nestarají o domácí hosty nebo rozvoj lázeňské kultury. Jejich primárním cílem je těžba a vysušování chemického substrátu z Epecuénu a výroba koupelnových solí.

Luxus pro celý svět, dřina pro dělníky

Na břehu jezera rostou sušičky, umělá slaniska a odsolovací zařízení. Také jsou mýceny příbřežní porosty a rákosiny, aby se hladina o něco více zpřístupnila těžařům a jejich strojům. Luxusní sůl z Epecuénu po nějaký čas dominuje argentinskému exportu a jedním z nezamýšlených důsledků slané horečky je i vznik městečka Villa Epecuén.

Jeho název zní sice honosně, ale sídlo se zrodilo z vyrovnaných řad dřevěných baráků určených pro chudé „salinadas“, nemajetné dělníky většinou domorodého původu, kteří se za mizernou mzdu nechali postupně leptat v kombinované výhni slunce a vysušující soli. V roce 1910 tu už fungovala obstojná těžařská kolonie s minimálním zázemím, a když tu o deset let později vystavěli kostel, obchod a školu, bylo městečko oficiálně uznáno a zaneseno do map.

Voda, která léčí

První světová válka možná nezasáhla jihoamerický kontinent svými hrůzami, ale dopadla na něj ekonomicky. Tvrdě. Vývoz léčebných solí do Evropy se prakticky zastavil a místní se museli rychle vypořádat s tím, jak přežít. Naštěstí se Villa Epecuén dokázala s příkladnou rychlostí transformovat z průmyslové kolonie na lázeňské město, specializované na domácí trh. A kouzelná voda brzy získala místu věhlas, který rezonoval i v zahraničí.

Léčily se tu revma, kloubní horečky, kožní vyrážky. Dopřát si tu dovolenou v sobě neslo kus dobrodružné exotiky, a tak se sem vydala nejedna hollywoodská hvězdička nebo celebrita. Ostatně, dojet se sem dalo v pohodlném kupé přímého vlaku z Buenos Aires. Ve městě přibývalo kvalitních ubytovacích zařízení, terapeutických center i kulturních institucí, které se váženým hostům staraly o zábavu a program.

V roce 1980 už byl Epecuén dočista jiný. Z hlediska architektury měl blíže k Evropě než k Argentině. Působil dojmem velmi příjemného místa pro zdravotní dovolenou, při které vám nebude nic chybět, ani jízdárna nebo muzeum. Patnáct stovek zdejších obyvatel zajišťovalo provoz 280 různých obchodů, restaurací a pohostinství.

Byla tu jatka, veřejný bazén i divadlo. K ubytování se nabízely hotely v mezinárodním standardu i romantické chatičky. V sezoně nabobtnal počet obyvatel města díky návštěvníkům šestinásobně, od listopadu do března se tu vystřídalo v průměru 25 až 40 tisíc turistů. Místní se tu rozhodně neměli špatně: elektrické osvětlení, taxíky, telefonní ústředny, rozvody pitné vody i dlážděné komunikace. Většina Argentiny jim mohla jen závidět. Jenže to už se nad městem stahovala mračna. Doslova.

Voda, která si bere vše zpět

V průběhu osmdesátých let se totiž klima v celém regionu zvolna měnilo. Co to obnášelo? Ne až tak teplé zimy, navíc o poznání deštivější. Problém by to jistě nebyl, kdybyste nežili na břehu bezodtokého jezera. Hladina Epecuénu tak s každým měsícem o nějaký ten centimetr stoupala a vody vůbec neubývalo. Na vině nejspíš nebylo jen počasí. Své udělalo i rozsáhlé odlesnění břehů jezer během těžby solí. A poslední ránu jezerní kaskádě nejspíš zasadil ambiciózní projekt na vybudování spojovacího kanálu. Mohutné stavební dílo, které mělo umožnit kontrolovat hladinový stav sedmi jezer, sice nikdy dokončeno nebylo, ale výrazným způsobem zasáhlo do celého vodního režimu v oblasti. Obyvatelům Villa Epecuén tak nezbývalo nic jiného než investovat do výstavby mohutné hráze kolem příbřežní části města.

Utéct, nebo bojovat?

Zasedání na městské radnici se tehdy nesla v dost bouřlivém duchu. Stavební projekt protipovodňové stěny si totiž hradí místní ze svých zdrojů. Každý metr výšky prodražuje realizaci o statisíce a všichni chtějí ušetřit. Navíc se ukazuje, že dosavadní „nízké a levné“ návrhy stačit proti vodě nebudou.

Jaké jsou alternativy? Odstěhovat se a nechat město a veškerý svůj nemovitý majetek napospas stoupající vodě, nebo investovat miliony do nejistého celokomunitního projektu. Lidé si jsou vědomi toho, že jim strategická poloha města na břehu zázračného jezera slušně vydělala. S nabytými penězi mohou možná začít někde znovu. Ale kde? Snad ne v sousedním Carhué, která má s lázeňskými zbohatlíky velmi chladné vztahy?

Co když voda opadne? Mají promarnit peníze na stěhování, nebo na opevnění pozic před vodou? Jsou tu i takoví, kteří své jmění vrazili do zlepšení svých restaurací, hotelů a obchodů. Další peníze už nemají. Dočkají se další sezony, nebo skončí jako žebráci?

Jezero slz a bílé město duchů

Je to ožehavé politické téma a stávající provinční guvernér Alejandro Armendáriz nechce nikoho před volbami zklamat. Proto nedělá nic. A nejspíš se stejně jako obyvatelé Villa Epecuén modlí. Marně. V listopadu roku 1985 začne průtrž mračen, která neustává. Hladina v jezeře skokově stoupne o dva metry, protože došlo k protržení regulační hráze na kaskádě výše. A 6. listopadu se na jezeře Epecuén plně projeví fenomén seiche, tedy „kmitajících stojatých vln“. Takové malé vnitrozemské tsunami. Dojde k prolomení protipovodňové hráze chránící město a pak už rozhodují minuty. Voda se nemilosrdně valí do města a zabírá ulici za ulicí.

„Vzbudili jsme se v noci, voda v bytě nám sahala ke kotníkům,“ vzpomíná Norma Bergová, které tehdy bylo 19 let. „Rychle jsme sbalili nejnutnější věci a vyrazili k autům. To už nám voda sahala ke kolenům.“ Se spořádaným průběhem evakuace vydatně pomáhaly armádní sbory, hlavně díky jejich pomoci tak nedošlo k žádným ztrátám na životech.

„Všichni jsme si ale mysleli, že to je jen dočasné,“ líčila Bergová. Brzy však bylo jasné, že ti, kdo se kompletně odstěhovali z města v předstihu, učinili velice dobře. V následujících hodinách zabralo jezero dvě třetiny rozlohy města a hladina nakonec vystoupala o celých deset metrů. Na této úrovni setrvala dalších pětadvacet let. Kdysi proslavená Villa Epecuén prakticky přestala existovat.

Autoři:
  • Nejčtenější

Sexuální fetiše Evropy. Česku přiděluje mapa překvapivou libůstku

27. května 2024

Leckteré jsou tak zvláštní, že si zaslouží něco vysvětlujících slov. Další již docela nové a...

Sexem k milionům. Seznamte se s bohatými pornoherci

22. května 2024

Je to obor, v němž je propast ve finančním ohodnocení opačná než ve velké většině ostatních...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Sekera v čelisti. Rekonstrukce přiblížila vraždění švédských rolníků

23. května 2024

Nebyla to vyrovnaná bitva. Na jedné straně stálo vojsko dánského krále, na druhé prostí švédští...

Přemohly ho úchylné choutky a pak spatřil otevřené okno. Přežila zázrakem

25. května 2024

Premium Na stole obvodního oddělení VB Jeseník se té květnové noci rozdrnčel telefon. „Tady závodní stráž...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Pošlapat, vystavit, vyvrhnout. Televizní soutěž ženy ničila kamerami a skalpely

21. května 2024

Premium Vybrali nejnešťastnější, nejzoufalejší ženy. Mělo se jim dostat proměny, která postaví jejich život...

Sexuální fetiše Evropy. Česku přiděluje mapa překvapivou libůstku

27. května 2024

Leckteré jsou tak zvláštní, že si zaslouží něco vysvětlujících slov. Další již docela nové a...

Bylo tu policejní komando i dobývání ve Škodě 120, líčí exkastelán Karlštejna

26. května 2024

Premium Bývalý karlštejnský kastelán Jaromír Kubů zná tajnosti středověkého hradu z dob Karla IV. jako své...

Přemohly ho úchylné choutky a pak spatřil otevřené okno. Přežila zázrakem

25. května 2024

Premium Na stole obvodního oddělení VB Jeseník se té květnové noci rozdrnčel telefon. „Tady závodní stráž...

Mozek nedovede cítit chuť ani hlad. Profesionální jedlík ukončil kariéru

25. května 2024

Šestkrát za sebou zvítězil na newyorském šampionátu v pojídání hot dogů. Na posezení jich jednou...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Párkům odzvonilo. Podnikatel lije do rohlíků svíčkovou a dobývá benzinky

Na pracovních cestách se podnikatel v gastronomii Lukáš Nádvorník přejedl párků v rohlíku. Napadlo ho, že by do pečiva...

Herec Lukáš Vaculík se oženil, dívčí idol 80. let si vzal ředitelku z Primy

Lukáš Vaculík (61) se tajně oženil. Vzal si výrobní ředitelku a producentku FTV Prima Luciu Kršákovou (46). Herec a...

Klavírista Petr Malásek si zlomil obě ruce. Mohlo to dopadnout hůř, říká

Klavírista Petr Malásek (59) spadl z kola a zlomil si obě ruce. V pořadu 7 pádů Honzy Dědka popsal nehodu i jaká je...

Milan Hein odhalil neshody mezi Simonou Postlerovou a její matkou

Smrt herečky Simony Postlerové (†59) byla ranou pro celou její rodinu. Na parte ale chybělo jméno hereččiny matky Jany...

BMW prohrálo soud s budějovickým prodejcem ojetin o právo na užití loga

Exkluzivně Může nezávislý prodejce ojetých aut používat na provozovně logo automobilky, i když s ní nemá žádnou smlouvu? Vrchní...