„Nejen na Hrčavě, ale i v Bukovci, Nýdku a v dalších obcích Jablunkovska i Třinecka znamenal černý obchod značné přilepšení do rodinného rozpočtu,“ přibližuje bývalý ředitel ostravské celní správy Vlastimil Panáček.
Třiaosmdesátiletá Anna Husarová z Hrčavy mu dává za pravdu. „Díky pašování stojí u nás několik baráků. Při akcích často asistovaly jako spojky starší děti. Hlídaly třeba, kudy se pohybují celníci, a mlátily klacky do stromů domluvené signály.“
Nejvíc se šmelilo mezi oběma válkami, po měnové reformě v roce 1953 a pak až do zrušení celní hranice v roce 2004. „Bylo to riskantní dobrodružství. Dnes si můžete koupit všechno a odkudkoliv, ale na druhou stranu, ta euforie, když to vyšlo, je pryč,“ povzdechne si třiasedmdesátiletý muž z Bukovce a popisuje případ, jak pašeráci napálili vojáky.
Ve sněhu se někdy chodilo pozpátku
„Na Kempě, kde nyní stojí v Bukovci hotel, byla kdysi celnice. Nad ní a pod ní vedly stezky šmelinářů. Místní, kterým strážci párkrát zabavili kanystry s lihem, dostali echo, že ho sice konfiskují, ale pro svou potřebu. Naštvali se. Naplnili nádoby vodou a nechali se schválně chytit. Když s nimi pohraničníci sepisovali na služebně hlášení, se zlomyslným úsměvem sledovali, jak domnělý líh vylévají před jejich očima do výlevky. Doslechli se totiž, že výlevka neústí do odpadu, ale ve vedlejší místnosti do velkého kanystru. Tehdy už byl z poloviny plný spiritusu a v tu chvíli se ředil litry vody,“ směje se muž.
Bývalý celník: Za den přenesli pašeráci kamion piv |
Významným centrem šmeliny byl vrchol Stožku na Nýdecku. „Jedna rodina si přes kopec odnosila postupně nábytek do celého domu,“ popisuje nýdecký rodák.
Dobytek i prasata, to všechno bylo v Polsku o hodně levnější. „K odlákání pohraničníků se využívalo volavek, domluvených kamarádů, kteří se chovali podezřele, aby se dobytek zatím v klidu převedl přes les,“ vybavuje si z vyprávění lidí Panáček.
Pomocníci také zametali stopy ve sněhu nebo v něm pašeráci chodili rovnou pozpátku. Občas se pytle se zbožím koulely dolů samotné. „Někdy se mi stýská. Když byl klid, udělali jsme s Poláky obchod, poseděli, povykládali,“ zmíní Eduard Mitrenga, který šplhával ve starém džípu kamenitou horskou stezkou na Stožek s alkoholem, pivem, medem a kolou ještě po revoluci.
Dva týdny vězení? Zisky za to stály
V Polsku to bylo tehdy nedostatkové nebo o hodně dražší zboží. „Když člověka chytili, zaplatil pokutu a čekaly ho dva týdny ve vězení,“ vzpomíná Mitrenga.
To podle něj někteří rádi podstoupili, jelikož zisky za to stály. Jak se pašovala zvířata? „Býka přivedl Polák k hranici, jako že se tam pase, a Čech opodál nahnal na louku krávy. Bylo jasné, kam se býk vydá, hranice nehranice. Krávy se zase občas jako splašily a utekly do sousední země samy s uvázaným velkým rancem zboží na provaze k tomu. Kdežto koně museli mít svůj pas, ale vím z vyprávění, že i s tím si lidé poradili,“ uvádí Jan Mitrenga z Nýdku.
Husarová tvrdí, že ví o místě, kde je zakopaných několik koní: „To byla taková finta šmelinářů. Prodali hospodáři na pohled zdravého koně, kterého něčím na chvilku nadopovali. Vydržel sice přejít hranici, ale delší cestu už ne.“
Na hranicích se i střílelo
Podle ní se pašované zboží měnilo v čase. „Jednu dobu s námi Poláci měnili sůl, salámy a česnek za pomeranče, citrony a pepř. Pak jsme si k nim chodili pro povlečení,“ vzpomíná Husarová s tím, že se zapojovali i Slováci, jelikož Hrčava leží na trojmezí.
Její syn Tomáš pak popisuje kontroly strážců ve vesnici: „Vysypali dětem aktovky a někdy zabavili i věci, které se šmelinou neměly nic společného. Hospodyňkám zase zpřeházeli celé baráky. Ale je fakt, že vždy nějaké pašované věci našli.“
Na Hrčavě pamatují i střelbu. „Byl to polský voják, který sloužil na hranici. Když se u nás oženil, skončil se službou, a protože se vyznal, dal se na pašování. Spatřili ho s proviantem v místě, kudy vede cesta na trojmezí. Utíkal před vojáky přes potok, kde ho zastřelili,“ dodává.
