V lese za posledními chalupami Bohusoudova na Jihlavsku bzučí tisíce včel. Včelínů tady stojí několik vedle sebe. Je zde úchvatný rozhled do krajiny, která se tu otevírá doširoka. Vykukují malebné věže kostelů, oblé kopce s kapličkami křížových cest.
Jen pár metrů od včelínů je ve stínu stromů ukryt v ohrádce ze železné pásoviny prostý vztyčený kámen. Na něm je deska s nápisem: „Na paměť zdejší cikánské osady vyhlazené nacisty v roce 1941“.
Mezi lístky břečťanu pod kamenem leží uvadlá květina se stuhou v barvách trikolory. Je to idylické místo s pohnutou historií.
Snaha o integraci menšiny je stará více než dvě století
Před 235 lety vypracoval olomoucký kanovník Jan Rudolf Říkovský z Dobrčic Vlasteneckou úvahu o moravských cikánech. Navrhl v ní vytvořit soupis veškerých Romů na Moravě a vyhradit jim opuštěnou krajinu k trvalému usazení. Tam by podle něj mohli muži vykonávat kovářskou práci a ženy vést domácnost a být nábožensky vzdělávány.
Byla to jedna z dobových osvícenských snah o integraci tehdy kočovných Romů do většinové společnosti. Jejím vyústěním bylo v roce 1784 vytvoření návrhu na rozmístění potulných Romů na půdě takzvaného náboženského fondu, jenž byl tehdy za josefínských reforem tvořen majetkem z rušených klášterních řádů.
Jedním z nich byli i jezuité, k jejichž jihlavské a později telčské koleji patřil i starý dvůr v Bohusoudově, dnešní součásti Knínic, nejjižnější obci někdejšího jihlavského okresu.
V malé osadě Bohusoudov tak vzniklo podle návrhu císařského „náměstka“ nad statky A. V. Kaschnitze z Weinbergu jedno z míst, kde byl dvůr a dvě z parcel obsazeny potulnými romskými skupinami z rodu Malíků a Daňhelů.
Daňhelům se podařilo zmizet, Malíkové se vraceli na zimu
Tím vznikl základ jedné z největších trvalých romských osad na území nynějších Čech a Moravy, jejíž existenci ukončila až vyhlazovací politika třetí říše. Vyvražděním prakticky všech Romů z bohusoudovské osady integrační pokus skončil.
Začátky osady v roce 1784 nebyly idylické ani přesvědčivé. První obyvatelé se usadit nechtěli. „Romové prý vydrželi pod střechou jen první zimu a po jejím přečkání je kočovně provozované řemeslo a služby vylákaly na cesty, kde setrvávali až do hlubokého podzimu.
Zatímco Daňhelům se přitom podařilo nadobro zmizet, Malíkové se do Bohusoudova vracívali, i když to namnoze bývalo jenom postrkem,“ napsal o počátcích osady Ctibor Nečas, jenž se bohusoudovskou komunitou a jejím zánikem zabýval.
Na počátku v Bohusoudově žilo jedenáct Romů, z nich dva kováři. Jak Romů na statku přibývalo, někteří z nich si stavěli tábory v okolních lesích a ti usedlejší budovali chatrče nebo domky z nepálených cihel. Ty neměly zpočátku popisná čísla a byly sčítacími zřízenci označovány jako boudy.
V roce 1876 zde pobývalo 61 Romů, v roce 1930 jich bylo celkem 88, žijících v celkem 12 příbytcích, jež začaly vznikat poté, co po incidentu s krádežemi dříví a poškozování lesa úřady Romy v roce 1891 vykázaly na jedno místo. Tím se stal takzvaný Lagerplatz asi 200 metrů na východním okraji Bohusoudova.
Kradli brambory na polích, dřevo v lesích, slepice i šatstvo
„V daném regionu byla romská osada výjimkou, která neměla široko daleko obdoby. Po obou stranách zemské hranice Romové teprve začínali přecházet k usedlému životu, a to ještě jen v několika málo obcích,“ napsal Nečas.
Starousedlíky zde byli Romové z rodu Malíků, kteří měli živnost na domácí výrobu bačkor ze starých textilií a vysloužilých pneumatik, pracovali jako hrnčíři, dělali v lesích či ve službě u rolníků. Ženy byly v domácnosti, chovaly drůbež, kozy či vepře. Krmivo sháněly, jak píše Nečas, polním a lesním pychem. Dalším dlouhodobě usedlým rodem byli Ištvánové.
Krádeže byly zřejmě stálým doplňkem příležitostné práce bohusoudovských Romů. Kradli brambory na polích, dřevo v lesích, slepice i šatstvo. „V letech 1838 až 1842 stálo před vrchnostenským soudem v Budči celkem 35 delikventů z Bohusoudova,“ napsal Nečas. Většinou se jednalo o krádeže a žebrotu. Z roku 1903 pochází informace, že obec Knínice zaopatřuje ve svém chudobinci tři zestárlé bohusoudsovské Romy.
Kromě zmíněných Malíků a Ištvánů žili v Bohusoudově také rodiny Kuželků, Růžičků či Svobodů. Mezi sebou mluvili romsky, přibývalo však případů, kdy se ženili a vdávali i do jiné komunity nebo za neromské partnery.
Cikánsky mluvili jen tehdy, když chtěli, aby se jim nerozumělo
„Antonín Ištván, prohnaný Cikán, v jehož žilách asi stěží koluje čistá krev cikánská, vyprávěl, že Cikán mluví v Čechách česky, v Německu německy a cikánsky jen tehdy, chce-li, aby se mu nerozumělo,“ napsal o bohusoudovských Romech slavný indolog Vincenc Lesný, rodák z nedalekých Komárovic, který se Bohusoudovem před sto lety s velkým badatelským nadšením zabýval.
Už tehdy podotýkal, že Romové zapomínají svou řeč. „Litují jen, že v mládeži dorůstající vymírají již praví Cikáni, neboť děti prý chodí do školy, učí se číst a psát a jsou již jako jiní lidé,“ napsal Lesný.
Romové z Bohusoudova se zřejmě ničím příliš nelišili od okolního obyvatelstva, neměli výrazně jiné oblečení ani zvyklosti.
Přiblížil se však konec... Přišla nacistická okupace a v roce 1941 byla první skupinka bohusoudovských Romů zatčena a transportována do Osvětimi. V následujícím roce už přikázal výnos říšského ministerstva vnitra deportaci všech Romů do tábora v Osvětimi-Birkenau, případně do Hodonína.
Po válce obydlí na Lagerplatzu chátrala, až byla zbořena
V Osvětimi nakonec skončilo 44 Romů z Bohusoudova. Prokazatelně tam zemřelo 41 z nich, další tři zahynuli v Hodoníně.
Část Romů přesto v osadě Bohusoudov zůstala. Někteří zřejmě vůbec nebyli zařazeni do transportů, některým jedincům se podařilo před deportacemi uprchnout a až do konce války se skrývali v okolních lesích. Po válce se zbylí bohusoudovští Romové vystěhovali do pohraničí. Jejich obydlí na Lagerplatzu chátrala a pak byla zbořena.
Místo zaniklé romské osady na okraji lesa u Bohusoudova od roku 1984 připomíná jednoduchý kamenný pomník opatřený deskou s nápisem. „Slavnostní odhalení památníku se uskutečnilo o rok později, dne 29. září 1985, a ještě v průběhu toho roku nechala rodina Růžičkova z Moravských Budějovic zhotovit a postavit okolní železný dekorativní plot,“ napsal ve své diplomové práci o bohusoudovské osadě Vladimír Havlík.
Další připomínka je na památníku u mostu v Knínicích, kde je na seznamu padlých z první světové války také jeden Rom z bohusoudovské osady.
Zpátky se vrátil jediný z nich, vzpomíná pamětnice osady
Romskou osadu ještě uchovává ve vzpomínkách jedna z posledních pamětnic, osmaosmdesátiletá knínická obyvatelka Marie Bánovčanová.
„V Bohusoudově bylo osmnáct chalup, pak kousek trávníku, hasičárna a les. V tom lese hned u cesty byla planina, kde cikáni žili. Většinou měli dřevěné boudy, jeden měl cihlovou, ten pracoval u soudu jako přísedící. Měli dvě krásné dcery. Moje matka s jejich matkou často mluvila, než je odvezli do koncentráku. Ona plakala: My už se nevrátíme, oni nás zabijí. Naložili je do auta a odvezli. Zpátky se sem vrátil z toho transportu snad jen jeden, myslím, že to byl někdo z Malíků. Ani on tady pak už nechtěl být, když tady už neměl rodinu,“ zavzpomínala Bánovčanová.
Jednou prý šla s kamarádkou na vycházku z Knínic k Vosoudovu - tak místní říkají Bohusoudovu - a potkaly mladou, asi dvacetiletou ženu. Šla pěšky k Bohusoudovu od autobusu z dva kilometry vzdálené Budče. „Nevypadala jako cikánka, ale říkala, že je z Jaroměřic a chodívá k bohusoudovskému pomníku té osady. Prý odtud pocházel někdo z její rodiny,“ pověděla Bánovčanová.
U kamenného pomníčku se pravidelně objevují květiny. „Na začátku devadesátých let jsem mluvil s paní, která říkala, že v té osadě má kořeny. To místo bylo geniálně vybrané, celý den tam svítilo slunce a za zády je chránil v jejich jednoduchých obydlích před větrem les,“ přidal postřeh Stanislav Veselý, knínický zastupitel pověřený funkcí starosty.
