Významný český historik Jan Tesař v letech 1963 až 1964 zaznamenal vzpomínky romského partyzána Josefa Serinka, proslulého na Vysočině právě pod touto přezdívkou. Po čtyřiceti letech se k rukopisu vrátil a připravil jej k vydání.
Josef Serinek se svojí odbojářskou skupinou operoval ve Žďárských vrších.
„Rozsáhlá komentovaná edice, na které autor pracoval přes deset let, je dovršením jeho práce o dějinách českého partyzánského hnutí za druhé světové války, zejména v oblasti Vysočiny,“ poznamenal Vilém Faltýnek z nakladatelství.
„Serinkův příběh a Tesařovy čtivě napsané, nicméně odborně podložené komentáře mohou pro čtenáře z Vysočiny představovat dvojnásob poutavé čtení, protože je velmi pravděpodobné, že o některých událostech slyšeli, nebo se jich dokonce někdo z rodiny účastnil,“ dodává.
Uprchlík z koncentráku našel úkryt ve Žďárských vrších
Josef Serinek za války uprchl z koncentračního tábora v Letech a po nebezpečném útěku našel útočiště ve Žďárských vrších. „Vybudoval zde rozsáhlou odbojovou síť, získal řadu pomocníků, zorganizoval a vybudoval úkryty v lesích a u českých vlastenců,“ připomíná Robert Krumphanzl, vedoucí redaktor nakladatelství.
Historik Jan Tesař (vpravo) zaznamenal vzpomínky romského partyzána Josefa Serinka v letech 1963-1964. Po čtyřiceti letech se k rukopisu vrátil. S vydáním knihy mu pomohl redaktor nakladatelství Triáda Robert Krumphanzl.
Serinek se ve svých vzpomínkách vrací až do období první světové války, k pohnutým událostem roku 1942, kdy byl se svou rodinou kvůli romskému původu deportován do tábora v Letech, i k dramatickému úniku z něj.
Jeho vzpomínky na Vysočinu začínají pozdním jarem 1943. Zde se mu povedlo spojit se s formující se odbojovou skupinou kolem Josefa Grni a Karla Štainera-Veselého a postupně vytvořit vlastní lesní oddíl složený jak z českých partyzánů, tak z ruských uprchlíků.
„Běží mi naproti stará malá žena: Pane, pojďte, jistě máte hlad“
Vypráví i o tom, jak se v nejvyšší části Žďárských vrchů setkal s lidmi, kteří s ním soucítili a na útěku mu pomohli.
„Šel jsem dál přes luka, je tam cesta z Borovnice na Spělkov, nebyla to silnice. U ní selská usedlost, ve stodole ženské. Měly otevřenou stodolu, vyhnul jsem se a šel dále k vodě. Viděl jsem, že po mně všechny koukaly, dvě ženské kývaly na mne, mávaly za mnou. Šel jsem zpět, ona mi běží naproti, stará malá ženská: Pane, pojďte, jistě máte hlad, Vlastička vám něco dá. Tak jsem šel k té stodole a ona, abych počkal, a přinesla hrnec mléka a chleba právě upečený. Jak jsem se později dověděl, byla to rodina Matějova, mladý byl později s námi. Poslala mne na kopeček nad vodou, abych si tam odpočinul, ten les a pole že je jejich, tam že nemusím mít strach. Ona za mnou přinesla vajíčka a husí sádlo, abych neměl hlad, a že nemusím mít strach, že tam mohu být,“ předkládá Jan Tesař čtenářům Serinkovy vzpomínky.
Serinek se zmiňuje i o tom, že rodině pomáhal s hospodářstvím, večer se scházel s hospodářem a jeho rodinou a vypravoval jim o životě v koncentráku.
Při odvetě za smrt odbojového velitele Luži umírali nevinní
Kniha se věnuje i říjnu 1944, kdy partyzáni marně čekali na slibované posily z Londýna. Připomínána je i událost, při níž byl v Přibyslavi českými četníky zabit odbojový velitel Josef Luža. Následovala krvavá odvetná akce partyzánů na četnické stanici, při níž umírali nevinní.
„Při práci a intenzivním studiu dobových pramenů v archivech Jan Tesař nalezl mnoho nových informací a souvislostí. Podařilo se mu objasnit řadu událostí a identifikovat některé do té doby neznámé postavy odboje,“ připomíná Krumphanzl.
Tesařova kniha je podle něj mnohovrstevnatým dílem, které je možné číst více způsoby: „Jako dramatický a pohnutý příběh Josefa Serinka, jako obraz českého odboje, anebo jako ‚časosběrný‘ dokument o práci historika, který se po desetiletích vrací k odloženému materiálu.“
Třísvazková publikace má 1 400 stran textu a na padesát fotografií, map a dalších dokumentů. „Jsou to často věci, které odkrývají nějakou nevyřešenou záhadu nebo dávají prostor k dalšímu bádání,“ dodává.
