Eugéne Labiche, klasik francouzských situačních komedií a vaudevillů, napsal Případ v Klášterní ulici jako jednoaktovku. Publikum však uvidí klicperovskou verzi Klášterní ulice aneb To je vražda, hopsala! v adaptaci Davida Drábka hned dvakrát.
„První variace na Labiche se odehraje v roce 1918, kdy se v Praze slaví vznik nové Československé republiky, a ve druhé polovině se posuneme o sto let dopředu - do roku 2018 den po prezidentských volbách. A kdo sleduje tvorbu Davida Drábka, ví, že druhá část nebude politicky zcela korektní,“ říká dramaturg Ladislav Nunvář.
Miroslav Zavičár bude Bartolomějem Koldinským, Filip Richtermoc Franzem Luňákem, Martina Nováková nebo Zora Valchařová Poulová okouzlující ženou pana Koldinského, Jakub Tvrdík dotěrným švagrem a Jan Vápeník sluhou Reném. Autorem hudby je Darek Král, scénu vytvořil Petr Vítek a kostýmy navrhl Tomáš Kypta.
„Hlavní hrdina, pan Koldinský, spořádaný měšťan a vzorný manžel, si z kopýtka vyhodí jen při výjimečných příležitostech. Právě takovou je oslava vzniku nové Československé republiky. Zážitků mnoho, vzpomínky žádné. Když se ale probudíte s kocovinou, suchem v hrdle, totálním oknem a druhou osobou ve vaší posteli, není to úplně v pořádku,“ naznačuje děj dramaturg.
Nejznámější Labichovou hrou je Slaměný klobouk, Klášterní ulice z roku 1857 se už u nás hrála jako Případ v Klášterní ulici, Vražda na Uhelném trhu či Vražda v ulici Lourcine.
Bývalý umělecký šéf Klicperova divadla si upravil už Shakespeara, klasickou frašku zkusil jak v pražském Národním divadle, kde rozehrál Šamberkovo Jedenácté přikázání, tak v Hradci, kde rozpoutal Smočkovo Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho.
„V určité surreálnosti a poťouchlosti se Klášterní ulice možná Doktoru Burkemu od Smočka může podobat, ale myslím si, že se nám podařilo otevřít komnatu, která tady zatím v situační komice a v dobových odkazech ještě nebyla,“ tvrdí režisér.
Ráno po volbě prezidenta bylo kalné, přiznává režisér
Věrně se v první půli drží Labiche, jen přesunul děj z Paříže 19. století do Prahy v roce 1918. Druhá půlka se překlopí do současnosti, do dne po prezidentské volbě. „Tady jsme udělali takový vlastní autorský dodatek,“ říká Drábek a vzpomíná na své ráno po prezidentské volbě.
„Bylo kalné. Protože jsem radost z toho, že Vladimír Putin, respektive jeho slepé střevo či odnož, zvítězilo, žádnou neměl. Po prvním kole jsem propadl nějakému nezřízenému optimismu, který se asi v těchto krajinách nesmí nosit. Ale už těsně před tím druhým kolem, po televizních debatách, kdy prezident Zeman vyzval všechny, co ho nikdy nevolili a co ani nevědí, že nějaká místnost je, aby vyrazili a podpořili ho proti příteli imigrantů, tak v tu chvíli bylo jasné, že to nedopadne dobře,“ tvrdí autor.
„A to se taky ukázalo. Dopadlo to, jak to dopadlo, radost z toho nemám, myslím si, že je to velký krok zpátky - do časů Zemana a Klause, těchto dvou person, kterých se nemůžeme už desítky let zbavit. A stále jsme určití rukojmí těchto dvou egomaniackých typů,“ tvrdí Drábek.
Přiznává, že zůstává bytostným optimistou. „Ve chvíli, kdy si ale řeknete, kdo byl prezidentem v roce 1918 a 2018, tak by to srovnání mohlo vypadat velmi truchlivě. Ale na druhou stranu, myslím si, že v roce 1918 nás sice čekal rozkvět první republiky, protože ve 20. a první půlce 30. let byla Praha podle mě z jedním z center - i duchovních - světa,“ zamýšlí se Drábek.
„Byli tam všichni možní němečtí židé, ruští židé, kteří tam našli buď genius loci, nebo uprchli před totalitním režimem. To, co následovalo po roce 1918, byla famózní část naší historie srovnatelná s dobou Karla IV.,“ říká.
„Ale co přišlo pak? Světová válka. Já si myslím, že v dnešní době, byť ta politická reprezentace je velmi pošmourná, přece jen žijeme v Evropě v období desítek let bez války, jsme součástí Evropské unie, což je velmi silný pakt, mocensky i ekonomicky, a v NATO. Takže byť naše fasáda není tak krásná jako ta prvorepubliková, na druhé straně garance bezpečnosti pro tak malý a politicky bezvýznamný národ jsou k nesrovnání,“ říká Drábek, který zve na komedii, neboť Feydau i Labiche byli mistři té situační.
„Zápletka je roztomilá. A navíc mi vyšlo moc dobře obsazení, celé zkoušení je velmi dětinsky radostné. A myslím si, že Martina Nováková, Zora Valchařová Poulová, Míra Zavičár, Filip Richtermoc, Jakub Tvrdík a Honza Vápeník jsou pro tento žánr jak dělaní, což jsme zjistili při práci, mám z toho radost,“ dodává režisér.
