Své poznatky si nenechává pro sebe. Pravidelně je zveřejňuje v médiích a na besedách. Navíc chystá i knihu věnovanou odbojářům.
„O karlovarských legionářích z první světové války a jejich účasti ve válce se téměř nic neví,“ povzdechl si Šrámek. Dokonce v době, kdy začal v archivech pátrat, se vědělo jen o čtyřech z nich. Dnes už zná jména 229 legionářů z let 1914 až 1920 z okolí Karlových Varů a 186 z ostatních částí kraje. „Každého překvapí, kolik jich bylo vlastně z německého kraje,“ poznamenal Šrámek.
Václav Šrámek
|
Kolik lidí z Karlovarska se tedy zapojilo do bojů za samostatnost Československa?
Není to konečný údaj, ale jedná se nejméně o 1990 osob. Z období 1918-1938 nemáme žádný regionální záznam o rodácích – legionářích. Pokud existoval, byl zničen nacisty v roce 1938. Po roce 1945 vyšla dvakrát publikace Karlovarští odbojáři. Zmínka o prvorepublikových legionářích je v nich, ale jen v případě, že přešel z legií do Rudé armády nebo se stal členem komunistické strany. Jmenovité seznamy legionářů se ale zachovaly v ústředním vojenském archivu.
Zmiňujete se hlavně o prvorepublikových legionářích...
Po návratu do republiky to byli velmi vážení lidé. Republika se o ně postarala. Za německé okupace byli pronásledováni. Po roce 1945 následovalo krátké období úcty, a pak dlouhá doba zapomnění. Situace se změnila až po roce 1989, kdy se obnovila činnost Československé obce legionářské. Ta se ale zaměřila hlavně na žijící bojovníky z 2. světové války a na legionáře se tak zase zapomínalo. Situace se změnila až v roce 2014, kdy jsme si připomínali 100 let od začátku 1. světové války.
Co dnes děláte pro to, aby se situace už nikdy neopakovala?
Aby se nezapomnělo na legionáře, a nejenom na ně, ať už šlo o rodáky nebo dosídlence regionu, rozhodlo se, že jejich životopisy svěříme kronikám měst a obcí, kde žili. Seznam legionářů jsme připravili i pro Krajské vojenské velitelství Karlovy Vary. Předpokládáme, že vojáci na své předchůdce nezapomenou. S pomocí hejtmanky Karlovarského kraje Jany Vildumetzové jsme získali prostor i v Krajských listech.
Snažíte se historii připomenout i mládeži?
Pravidelně pořádáme besedy a přednášky pro všechny zájemce. Ať už se jedná o studenty nebo učitele. Osobně mám z přednášek mezi mládeží dobrý pocit. Myslím, že to s ní není tak špatné, jak se říká. Vidím to podle jejich reakcí na informace, které se dozvídají. O historii se živě zajímají.
Legionáři,jejichž osudů se Václav Šrámek dopátral
|
Vy sám jste se vlastně jako malý kluk, bylo vám dvanáct let, zúčastnil odbojové činnosti...
Bydlel jsem tehdy s rodiči v jugoslávském Záhřebu. Díky otci jsme se záhy s bratrem zapojili do organizace uprchlíků, kteří se takzvanou balkánskou cestou snažili dostat z protektorátu dále do československé zahraniční armády ve Francii a tam se zapojit do bojů. S bratrem jsme působili jako spojky. Uprchlíky jsme vodili na nádraží, kupovali jízdenky, doprovázeli k vlakům.
To bylo v době, kdy Království Jugoslávie bylo ještě samostatné. Jak se změnila situace po tom, co zemi okupovali Němci a Italové?
Utečencům jsme pomáhali dál. Ale neodesílali na Střední východ, ale ke krajanům v severním Chorvatsku. Oni sami si našli cestu k partyzánům. Jako kluk jsem byl spojka mezi partyzány na venkově a Záhřebem. Doručoval jsem vzkazy v novém odboji nebo vozil snímky z pohřbů.
Fotografie z pohřbů?
Otcův známý Jindřich Rudolf chodil fotografovat na pohřby, když umřel nějaký fašista z okolí. Já jsem pak fotky nosil partyzánům. Ti se tak dozvěděli, kdo je fašista, protože na pohřeb přišli všichni v uniformách. Podle toho je partyzáni identifikovali a následně likvidovali. Když fašistům došlo, že mizí lidé, kteří byli na pohřbech, musel Rudolf zmizet. Mě si naštěstí nikdo nevšiml. I takto se dalo bojovat.
Záhřebskou část balkánské cesty organizoval profesor František Smetánka...
Byl to profesor a děkan lékařské univerzity v Záhřebu. Stal se i předsedou České besedy v Záhřebu a později i Československého svazu. V březnu 1939 organizoval průjezd demobilizovaných československých vojáků z Podkarpatské Rusi přes Jugoslávii zpět do Čech. Později pak řídil příjem uprchlíků z protektorátu a jejich dopravu do Bělehradu, odkud už je českoslovenští vojenští přidělenci posílali do zahraniční armády. Jako děkan se zaručil Jugoslávii, že Československý svaz se o ně postará a pomůže s jejich vycestováním. To splnil, žádný z uprchlíků nebyl vrácen zpět do protektorátu. Za války působil na exilovém československém ministerstvu v zahraničí. Nikdy se ale po válce nedočkal oficiálního uznání své činnosti, přestože jsou jeho zásluhy o balkánskou cestu nezpochybnitelné.
Ztratili se tehdejší dokumenty o utečencích...
V roce 1941 převzal můj otec od profesora Smetánky archiv se záznamy o utečencích z protektorátu, aby jej ukryl. U toho jsme s bratrem také pomáhali. Archiv jsme odváželi v motocyklu značky Indian s postranním vozíkem. Já seděl na dokladech. Otec pak archiv zazdil pod schody jedné vilky. Jenže když přišel otci písemný dotaz na archiv, ten se zalekl, že se jedná o provokaci gestapa a všechny dokumenty pro jistotu spálil. Pokud by se dostaly Němcům do ruky, znamenalo by to pro spoustu lidí fyzickou likvidaci. Mělo to ale i obrácený dopad. Po válce nebylo možné prokázat naši činnost v prospěch ČSR, a po roce 1948 jsme s k tomu ani nehlásili.
Takže se nic nedochovalo?
Až v roce 2003 se v Národním archívu našly zapomenuté krabice, které obsahovaly část této agendy. Ležely tam od konce války. Do Prahy je poslal jeden z československých legionářů, krajan, který doklady ukrýval celou válku. Ale nikdo si dokladů nevšiml. Objevil je až pan Řehák z Rakovníka, který pátral po osudech svého dědečka, který také odešel balkánskou cestou. Toto torzo dokladů se stalo základem pro mé sepsání památky na Balkánskou cestu. Psal jsem je v době, kdy už jsem se nebál o tom psát a veřejně hovořit.
