Teprve krátce tehdy trvá mír. Bitvy u Verdunu, Arrasu či Cambrai proměnily sever Francie v trosky.
Šest milionů obětí stála zemi Velká válka.
Komunikace byla po ní nefunkční, pařížští organizátoři závodu dlouho ani nevěděli: „Existují stále silnice do Roubaix? A stojí ještě vůbec Roubaix?“
Paříž-RoubaixSlavný závod sledujte v neděli od 12 hodin online. |
Henri Desgrange, ředitel závodu (ale i Tour de France), se proto rozhodne provést průzkum a pověří Eugena Christopha, ať na kole vyrazí z francouzské metropole do Roubaix a zjistí stav silnic. S ním vysílá také Viktora Breyera, reportéra listu L’Auto, aby vyhodnotil možnosti pro obnovení závodu.
Breyer po památné cestě pronese: „Ano, pojedeme.“
Zároveň však do listu L’Auto píše: „Ocitli jsme se uprostřed bojiště. Silnice zmizely v blátě, v němž ležely zčernalé pahýly stromů. Ze vzduchu čněl pach rozpadu a smrti ze zápachu odpadních vod i hnijících těl hospodářských zvířat. Všude zely díry, i mezi městy byl každý čtvereční metr země válkou přeoraný vzhůru nohama. Jedinými věcmi vyčnívajícími nad zem byly často jen kříže se stužkami v modré, bílé a červené. Ano, tak vypadá peklo.“
Christophova a Breyerova slova způsobí, že klání Paříž-Roubaix se na stránkách novin stává „Peklem severu“. Navzdory odporu místních obyvatel, jimž se taková přezdívka jejich domoviny pranic nezamlouvá.
Eugène Christophe practicando #CX https://t.co/XP0RgNTaKp
Do vlaku... a rychle zase ven
Stejně jako byl zdevastován sever Francie, řadu ztrát utrpěla ve Velké válce také cyklistika. Mezi její oběti patří i Octave Lapize a François Faber, bývalí šampioni Roubaix. Kariéra mnoha dalších kvůli zraněním skončila. A poslednímu předválečnému vítězi Charlesi Crupelandtovi zakázali závodit.
V armádě sice Crupelandta vyznamenali za hrdinství válečným křížem, ale pak ho pro změnu zatkli za krádež automobilových baterií. Francouzský cyklistický svaz mu proto odmítá obnovit licenci.
„Je to komplot mých soupeřů,“ marně se vzteká.
S odstupem mnoha let si alespoň u trati závodu otevře bistro. Zemře v chudobě roku 1955, osleplý a s oběma nohama amputovanýma.
Paříž-Roubaix: Historky z podsvětí. Když i Peklo může být fraška |
O 41 let později pojmenují organizátoři jeho jménem poslední dlážděný úsek před cílovým velodromem v Roubaix.
Původní velodrom z 19. století, kde bojovali cyklisté o tituly z Paříž - Roubaix před válkou, není na jaře 1919 provozuschopný. Němečtí vojáci z něj totiž vytrhali všechny dřevěné desky, když zoufale sháněli palivové dříví.
Francouzští výrobci kol museli pro změnu za války místo cyklistických rámů vyrábět hlavně zbraně. Teď jim chybí materiál, zaměstnanci i finance na to, aby si nadále vydržovali své cyklistické týmy. Nejvýznamnější výrobci, mezi nimi Peugeot, Alcyon či Automoto, tedy sdruží prostředky a vytvoří společnou stáj La Sportive.
Nejlepší jezdci jako Christophe nebo věčný rebel Henri Pélissier pobírají od tohoto konsorcia měsíční mzdu až 300 franků, dvojnásobek tehdejší průměrné mzdy. Před válkou si sice cyklistikou vydělali podstatně víc, ale stále je to skvělý příjem v době, kdy tolik lidí nemá nic.
Na Velikonoce 1919 se startuje.
Desgrange vybral trať vyhýbající se největším bojištím, přesto postavil 77 startujících jezdců (z nichž jen 25 dokončí) před hrozivou výzvu.
Je chladno, prší. „Závod zemí nasáklou krví,“ popisuje kulisy list Le Petit Journal, zatímco Desgrange vydává úvodník o klání, jež bude oslavou vzkříšení celé země.
1919 Paris Roubaix https://t.co/0T9qUDtoLq
Po dvou stovkách z 280 kilometrů unikají Henri Pélissier s belgickým šampionem Tour Philippem Thysem a vytvářejí si náskok.
Najednou je na trati zastaví spuštěné závory. Čekají na příjezd vlaku. Konečně je tady. A zastavuje... přímo na přejezdu.
Zezadu je mezitím dostihuje Honoré Barthélémy.
„Vždyť nás za chvíli dojedou všichni!“ rozčilí se Pélissier.
Hodí si kolo na ramena, přeskočí šraňky, vleze dveřmi do nejbližšího vozu vlaku, projde jím, vyjde na druhé straně, seskočí a šlape dál.
Thys a Barthélémy učiní totéž. Těsně předtím, než se lokomotiva znovu rozjíždí.
Společně se utkávají o vítězství. Místo rozebraného velodromu je cíl v parku Barbieux. Ostrozraký Pélissier spatří cílový transparent dříve než ostatní, akceleruje a oba protivníci na jeho útok nedokážou odpovědět.
Triumfuje v průměrné rychlosti 23 km/h, tedy o sedm kilometrů pomalejší, než jakou naměřili před válkou Crupelandtovi.
„Tohle ale nebyl závod. Byla to cyklistická pouť zpustošenou krajinou,“ pronese.
Už nás nebudete okrádat
Zda se i do let budoucích uchytí přezdívka Peklo severu, není po ročníku 1919 ještě zdaleka jisté. Ďábelské podmínky následujících ročníků tomu však napomohou.
O pravěku Paris-RoubaixKrávy na trati, povinné ponožky i nenasytný obr. Jak probíhala premiéra slavného závodu. |
Na jaře 1920 jsou silnice severovýchodu stále nesmírně zrádné. Jako přechodné opatření je cestáři vysypou štěrkem. Hustý déšť však během závodu způsobí, že se štěrk promíchá s blátem, proniká s ním do řetězů kol a likviduje je.
Paul Deman, už v roce 1913 vlámský vítěz premiérového ročníku závodu Kolem Flander, přežije tento chaos a dosáhne na sólové vítězství před druhým Christophem.
Rovněž Paříž - Roubaix v roce 1921 je svými podmínkami apokalyptické. Alphonse Baugé, manažer stáje La Sportive, přezdívaný kvůli autoritativnímu chování Maršál, oznámí francouzským bratrům Henrimu a Francisovi Pélissierovým: „Buď v mém týmu podepíšete na další dva roky, nebo letos nic nevyhrajete.“
Henri Pélissier se rozčilí: „Cože? Už takhle nás ti vaši výrobci kol pořád jen okrádají.“
Ce diable de Henri Pélissier, élégant en toutes circonstances. https://t.co/wd536CyLB6
Přesvědčí raději bývalého jezdce J. B. Louveta, jenž si zrovna zřídil vlastní továrničku na kola, že založí nový tým, a slíbí mu: „Vyhrajeme Roubaix pro tebe.“
Baugé vzápětí pověří své jezdce: „Zabraňte jim vyhrát jakýmkoliv způsobem.“
Vyzývá je marně. Když v Doullens oba Pélissierové unikají, udrží se s nimi jen pět cyklistů. Tři z nich následně vyřadí defekty, dalšího únava a před cílem tak s bratry zůstane jen bruselský řeznický učeň René Vermandel.
Na kostkách v Hemu zaútočí Henri Pélissier a ani Belgičan už nestíhá.
Za objetí se vylučuje
Francis Pélissier se po chvíli vydává na trati za bratrem, ale zastaví ho defekt. Henri tudíž vítězí sám a za cílem lituje: „Škoda, chtěl jsem poslední metry do cíle projet s Francisem vedle sebe ruku v ruce.“
Rozhodčí jej hned zpraží: „Měl byste být vděčný za ten bratrův defekt. Protože kdybyste proťali cíl a objímali se při tom za ramena, oba bych vás vyloučil za nepovolenou vzájemnou pomoc během závodu.“
Drsná byla pravidla cyklistiky na počátku 20. století, kdy se i na Paříž-Roubaix děly věci bláznivé a z dnešního pohledu neuvěřitelné.
Tak jako při ročníku 1907, když na velodrom v Roubaix vjel jasně vedoucí obhájce titulu Georges Passerieu, ale vzápětí jej rázně zastavil policista se slovy: „Pane, musím provést kontrolu, zda máte na vašem kole štítek o zaplacení zákonné daně tři franky za vlastnictví velocipedu.“
