„Chci, aby náš příběh byl varováním, ale obávám se, že už nejsme jediní,“ vypráví Celia Randolphová reportérům BBC. Když po střelbě ve škole v Parklandu na Floridě dostala esemesku „Nejste v Parklandu? Střílí se tam“, napadlo ji: Ne, znovu už ne!
Rodina totiž už jednou podobnou hrůzu prožila. V roce 2006 žili Randolphovi v malém městě Bailey ve státě Colorado, v klidném prostředí obklopeném horami a lesy. Ovšem také jen pár kilometrů od předměstí Denveru, kde dva studenti v roce 1999 na střední škole Columbine povraždili 13 lidí.
Do školy Platte Canyon High School, kam chodila 14letá dcera Chelsea, vstoupil 27. září 2006 ozbrojený muž s batohem, o kterém tvrdil, že je plný výbušnin. Šest dívek zajal jako rukojmí, po vyjednávání čtyři propustil. Trvalo čtyři hodiny, než zásahový tým SWAT vnikl do budovy (psali jsme zde). Útočník v tu chvíli postřelil jednu ze dvou dívek, které ještě držel jako rukojmí, a pak se sám zabil.
Chelsea byla schovaná ve své třídě naproti. Schované pod stolem se s nejlepší kamarádkou jen držely za ruce. Vůbec nevěděly, co se ve škole děje. Když zásahové komando vyrazilo dveře, hrozně se bály. „Představte si to - vidíte muže v plné výstroji a se zbraní, jak vpadne do vaší třídy a říká vám: Vypadněte! V tu chvíli vůbec netušíte, co s vámi bude,“ popsala Chelsea.
Když přijela s rodiči domů, potřebovala se dívat na zprávy v televizi, aby pochopila, co se vlastně stalo. Mezi záběry policistů se zbraněmi a vyděšených dětí poznávala své kamarády. „Nevěděli jsme, kdo jsou rukojmí. Podle rozvrhu tříd jsme odhadovali, kdo asi mohl být uvnitř,“ vysvětlila Chelsea.
Ten pocit, že nedokážete ochránit své děti
Její matkou Celií událost velmi otřásla. „Pořád jsem myslela na to, že nedokážu ochránit své děti. Je to příšerné. Ta střelba nám vzala pocit bezpečí, který jsem doufala, že moje děti budou mít. Do našeho světa vstoupil vetřelec a udělal tuhle příšernou věc. Vychovávali jsme děti s tím, že se mají obávat víc zvířat než lidí,“ popsala Celia své pocity.
Rodina se vzpamatovala a Celia vzpomíná, že tento incident nezničil jejich život, ani ho výrazně nezměnil. Chelsea dokončila školní rok a v roce 2007 opustila rodina Colorado a přestěhovala se na Floridu. Snad aby zapomněli a také proto, že Celia a její manžel Jason odsud pocházejí.
Během dalších dvanácti let došlo v USA k dalším přibližně 57 masovým střelbám a zákony regulující zbraně se změnily jen minimálně. Přesto Celii ani nenapadlo, že by mohlo podobný incident zažít další z jejích děti.
Nejhorší chvíle byly, když se syn neozýval
Přesto v polovině února Celia opět zažila telefonát, že ve škole jejího dítěte je střelec. Jejímu synovi Christianovi je 16 let a navštěvuje střední školu Marjory Stoneman Douglas v Parklandu, který se nachází asi 72 kilometrů od Miami. Když Christian se svými spolužáky uslyšel 14. února výstřely, měl zrovna hodinu vaření.
Nejhorší útoky šílených střelcůVraždili ve školách, kině i gay klubu  |
„Nejdřív jsme to nebrali vážně, ale pak jsme se ztišili. Lehl jsem si na zem. Lidé psali svým rodičům, ale já nemohl - zapomněl jsem si nabít telefon,“ popsal Christian. Učitelka teenagerům připomněla, že pokud je střelec najde, nacházejí se v kuchyni plné velkých nožů.
Potom, co se Celia o události dozvěděla, okamžitě ke škole zamířila. „Nemohla jsem se nic dozvědět. Psala jsem mu zprávy a on neodpovídal. Jenom jsem přemýšlela ‚Je naživu? Je vyděšený? Je zraněný?‘,“ vybavila si Celia.
Stejně jako jeho sestra, i Christian si pamatuje příchod SWAT týmu. „Křičeli ‚Ruce nahoru, lehněte si!‘. Nemohli si být jistí, že jeden z nás není střelec,“ vysvětlil Christian. Cestou ze třídy viděl na zemi krev.
Dcera teď musí utěšovat svého brášku
Zatímco Chelsea se se svým zážitkem cítila osamocená, Christian se mohl obrátit na svou sestru. „Řekla mi, že když se to stalo jí, taky chtěla zůstat doma. Že jí chvíli trvalo cokoliv cítit, že byla otupělá. Zhroutila se. Pak se dala dohromady a o čtyři roky později se zase zhroutila. Ona ví, co se se mnou bude dít - jenom čeká,“ řekl Christian.
Měsíc po parklandském masakru začíná Celia pomalu vstřebávat, že nejen jedno, ale dvě její děti zažily střelbu ve škole. „Opravdu mám problém vypořádat se s myšlenkou, že se dvě z mých dětí musely vyhýbat kulkám. Je dost strašné už to, že mám dítě, které si tím prošlo. Teď musí ještě utěšovat svého brášku.“
Celia je ale přesvědčená, že od střelby v Coloradu se něco přece jen změnilo. „Tyhle děti mají přístup na sociální sítě a jsou velmi pohotové. Vyburcovaly dospělé do akce. Velmi je za to miluji a moje rodina se k nim přidala,“ uvedla.
