Na klávesnici ťukám do internetového vyhledávače jméno nové jihlavské tváře: Till Schumacher.
Hned na první fotografii vám vyskočí nagelovaný mládenec v zářivě žlutém dresu slavné Borussie Dortmund, toho času maje kapitánskou pásku na levé paži.
Na krku osmnáctiletému hochovi visí zlatá medaile a v rukou pevně svírá vítěznou trofej za titul v německé soutěži fotbalistů do 19 let. Dlužno poznamenat, že titul slavil již v kategorii U17.
Kapitán. Úspěchy.
Člověku tak nějak přirozeně vyplyne, že koukáte na Němce, jehož dost možná čeká zářivá budoucnost v bundeslize. Čili napěchované stadiony, zápasy proti hvězdám světového formátu i tučné finanční odměny.
Stačí už „pouze“ zaujmout trenéra prvního týmu.
Luxus, ale také arogance
Od Schumacherovy oslavné fotografie v dresu devatenáctek nás dělí přibližně dvacet měsíců. Tolik se toho od té doby událo!
Namísto toho, aby dnes dvacetiletý levý bek běhal před osmdesáti tisíci diváky v bouřlivém Signal Iduna Parku, od ledna musí vzít za vděk čtyřtisícovým stánkem v Jihlavě.
Přiznává, že občas si klade otázku: „Hej, proč jsi nedostal šanci?“
Německý obránce Till Schumacher (vpravo) v dresu Jihlavy v přípravném zápase.
Za sebou má prý povedenou sezonu, také starty v mládežnické reprezentaci, a přece hrál nanejvýš za dortmundskou rezervu.
Ale ne, nikomu rodák z Essenu, jenž z tamního klubu přestoupil do Borussie v roce 2014, nic nevyčítá: „Nejsem na nikoho naštvaný. Jsem vděčný, že jsem vůbec mohl prožít ten - pro mě až neuvěřitelný - čas v Dortmundu.“
Bodejť, vždyť mohl být součástí vyhlášené BVB Akademie, čili továrny na fotbalové talenty. Mladé tváře tam mají vše, na co si ukážou. „Tolik hřišť, kolik je k dispozici, obrovské kabiny, skvělí trenéři, neuvěřitelná infrastruktura,“ rozplývá se. „Vždyť jen o hřiště se stará snad deset lidí, a to je pro ně práce na plný úvazek.“
Mladí zkrátka mají báječný servis. Ovšem snad právě i proto fotbalisté lehko propadnou pýše. „Vidím teď sám na některých, že jsou arogantní a myslí si o sobě, jaké jsou hvězdy,“ všímá si Schumacher.
Načež zauvažuje: „Jistě, hráči pomůže hrozně moc, když má takové zázemí a možnosti. To je super. Na druhou stranu hřiště je ve výsledku i tak všude stejné.“
Partnerské školy i doučování
Hrajete-li v jednom z nejlepších klubů planety, konkurence je obrovská. Schumacher přitaká: „Udržet si místo není vůbec jednoduché.“
Důkazem nechť je jeho osobní zkušenost, porovnává vítězné mančafty ze sedmnáctky a devatenáctky. „Jen čtyři hráči hráli oba vítězné zápasy, když jsme bojovali o titul, a asi pět šest jich bylo v kádru. To znamená, že jen během dvou let odešlo přibližně deset hráčů z původního kádru,“ popisuje.
Zní to šíleně, ovšem Schumacher vysvětluje: „Zkrátka je to dané velikostí klubu. Každý rok přicházejí super hráči. A ti, kteří už výkonnostně nestíhají, musí jít pryč. Tak to funguje.“
Vedle sportovních výsledků také v akademii dbají na výsledky ve škole. Má-li student problémy, může využít doučování, fotbalový klub lektora zaplatí. Navíc Borussia uzavřela také partnerství s pár školami, kontakt mezi klubem a vzdělávacími institucemi je tedy velmi úzký.
Pokud jde o Schumachera, sám sebe hodnotí jako průměrného studenta. „Neměl jsem pořád jedničky, ale ani pětky,“ tvrdí a pokračuje: „Nebylo to ale jednoduché, skloubit školu a fotbal. Zatímco jiní se mohli jít bavit, my jsme z tréninků akorát šli dělat úkoly a spát. Člověk neměl vůbec volný čas. Všechen ho věnoval tomu, aby se jednou mohl stát profesionálním fotbalistou.“
Chceš vzít na trénink? Nasedni
O tom, že by se jednou rád fotbalem živil, snil i jako divák v hledišti na zápasech bundesligového týmu. Hlavně zpočátku, když přestoupil do Dortmundu, chodil na tribunu fandit často. „Ten stadion a atmosféra, to dostane každého. Shrnul bych to jedním slovem: Neuvěřitelné.“
V dobách, kdy klub vedli trenéři Klopp, Tuchel a Bosz („Mimochodem, skvělí trenéři,“ prohodí), párkrát dokonce dostal i příležitost zatrénovat si s A-týmem.
Z prvního tréninku si vybaví asi tolik: „Byl jsem ze začátku nervózní, ale po pár minutách to opadlo. To víte, zjistíte, že fotbal je stejný. Jen hráči jsou lepší. Daleko lepší.“
Uhranula jej profesionalita. Jak poctivě muži přistupují k přípravě. Inspiraci by mohl čerpat patrně od každého. Nejvíce však vzhlížel k Marcelu Schmelzerovi, jenž v BVB působí již od roku 2008.
Schumacher v Jihlavě vítězíTillu Schumacherovi zatím jihlavské angažmá vychází. Ve třech kolech jarní části fotbalové ligy nechyběl v sestavě ani minutu a podílel se na senzační vítězné sérii podzimního odpadlíka proti Slavii, Plzni a Teplicím. |
Hádejte, na jakém postu hraje? Jistě, rovněž na levém kraji obrany. Nejen proto si jej Schumacher oblíbil: „Líbilo se mi taky, jak ke všem přistupoval s respektem, jak se staral o mladé hráče.“
Ostatně i on s ním má jednu historku. Schumacherovi tehdy bylo sedmnáct. Řídit auto ještě nemohl, a tak na trénink „áčka“ šel pěšky. „Když vtom zastavuje auto, ve kterém sedí Schmelzer: Chceš vzít?“
Jasně. Nasedá - a jede.
„Možná to někomu přijde jako normální, ale podle mého názoru i taková věc potvrzuje, jaký charakter ten člověk je,“ usoudil mladík.
Tolik by si přál, aby spolu mohli sedět v téže šatně, ale vše dopadlo jinak. Schumacher hrál pouze za rezervu. A byť figuroval na dvaatřicetičlenné soupisce Dortmundu pro Ligu mistrů, jeho čas nenastal.
Na konci loňského roku tedy naznal: „Bude pro mě nejlepší, když z rezervního týmu odejdu pryč, nejlépe do zahraničí,“ říká muž, jenž v lednu podepsal dvouapůlletou smlouvu v Jihlavě, a pousměje se: „Jsem teď vlastně migrant v Česku.“
Opáčím: „Vidíte, a k migraci v Německu byste se vyjádřil?“
„Rád. Velice rád.“
Jídlo i tréninky pro migranty
Je to právě Německo, jeho rodná země, jež v posledních letech přijala přes milion uprchlíků. A je to právě Borussia Dortmund, jeho bývalý klub, jenž se aktivně zapojil do řešení migrační krize.
Na konci loňského roku přinesl britský list The Guardian reportáž z Dortmundu o tom, jak zdejší fotbalová nadace nabízí jeden trénink týdně pro uprchlíky ve věku 18 až 20 let. Zdarma také dostanou jídlo i lekci němčiny. Pomoci tak klub chce s integrací utečenců do společnosti.
Schumacher vykládá: „Jsem za to nesmírně rád. Měli bychom si pomáhat, podporuji to.“
Načež se dlouze rozpovídá o svém pohledu na přijímání uprchlíků: „Víte, lidé by si měli pomáhat. Nikdy totiž nevíte, jestli třeba i my sami jednou nebudeme pomoc potřebovat. A proč by oni nám pak měli podat ruku, když my bychom jim nepomohli?“
Osobně, na vlastní kůži, neměl v Dortmundu jedinou špatnou zkušenost s migranty. Spíš šel a začal pomáhat. Občas přinesl jídlo, jindy kousky oblečení, které už nenosil.
Je si vědom, že strach z migrantů mezi Čechy budí například teroristické útoky: „Jasně, každý člověk se bojí terorismu. Pro mě to ale není důvod, abych hned tvrdil: Ne, nechoďte sem, běžte pryč. Vždyť přece ne každý člověk je terorista. Tihle lidé potřebují pomoc.“
V tuzemsku často zaslechnete, že pomoc ano, avšak pouze finanční v místě války.
Na to Němec argumentuje: „Pomoc finanční, to je jeden krok. Ale když jsou tady, měli bychom se o ně postarat, snažit se je integrovat. Ti lidé přišli z války, ušli velký kus cesty. Nemyslím si, že by se Češi měli něčeho bát.“
Čímž nikoho, jak vzápětí dodává, nepřesvědčuje: „Vím, že ne každý s tím bude souhlasit. Pouze říkám, jak o tom uvažuji já osobně. Nakonec každý má právo na svůj vlastní názor.“
To lze jen podepsat.
