Proto máme to, co máme
To první byl Ein Kessel Buntes, Prima si tím v zásadě řekla o to, aby následujících deset let nedostala žádnou další prezidentskou debatu. Tím, že ukázala absolutní dno, vypadala čtvrteční debata České televize jako krásná hudba sfér. Ale nebyla, to jsme jen spokojeni s málem.
Všechna čest moderátorce Světlaně Witowské, byla férová, připravená, rázná, příjemná a nebyla sebestředná, což byla revoluce. Možná už ředitel České televize přemýšlí, že OVM se mají přejmenovat na OWM. To, že debata mohla být ještě daleko lepší, nebyla její chyba. Byla to chyba formátu.
Řekli nám, že to bude prezidentská debata, ale pustili nám simultánní rozhovor se dvěma kandidáty. Prezidentská debata by měla vypadat jinak. Ti dva nedebatovali. Byla to rychlotříšť. A tak jsme se vlastně nic nedozvěděli. Zbyl jen jakýsi „umělecký dojem“.
25. ledna 2018 |
V Americe jsou debaty výsostná disciplína
V Americe kandidáti skutečně debatují, protože to mají zařízeno úplně jinak. Po skoro šedesáti letech, co televizní debaty mají, už to vypilovali.
V první řadě se jednotlivé stanice o debaty nervou mezi sebou, aby pak uprostřed debaty hrdě oznamovaly sledovanost. Přenášejí je všechny naráz, jsou společné, přestože je nedělá žádná z nich. Jak je vidět, také v Americe, zemi s tak vypjatou soutěživostí, to jde.
Navíc je vyloučen průšvih, jaký jsme teď zažili s cirkusem na Primě, a chyba, jaká byla i na ČT (bude o ní ještě řeč). Americké diskuse totiž organizuje stálá Komise pro prezidentské debaty, s níž štáby obou kandidátů dohadují podobu a pravidla. Komise vybere moderátory. Někdy je jeden, někdy je jich víc. Klidně se stane, že vedle sebe sedí hvězdy ze CNN, CBS, FoxNews nebo New York Times. Otázky jsou už jejich.
Trump a Clintonová během závěrečné debaty (20. října 2016)
Každý má mít k dispozici stejný čas
A teď ta pravidla. Debaty se od sebe každé čtyři roky trochu liší, ale ustálil se jeden hlavní model. Moderátor se zeptá, dotázaný kandidát má řekněme dvě minuty na odpověď. Pak má minutu protikandidát, aby zareagoval. Potom má ještě třicet vteřin ten první, aby reagoval na reakci. Až potom případně klade moderátor doplňující otázky.
Tím vedou debatu. V pěti šesti tematických blocích, které se do devadesáti minut vejdou, se toho takhle probere opravdu dost a docela do hloubky. Kdo poslouchá, ví, jak to kandidáti mají v hlavě srovnané, zda působí věrohodně, jestli umějí svou věc „prodat“ a jak reagují, jsou-li napadeni.
Nepřekřikují se, neskáčou si do řeči, netrpí při lži toho druhého, protože si i k tomu mohou říct své.
Aby kandidáti nepřetahovali čas, používá se někdy časové znamení, někdy světelný semafor. Například v roce 2004 když kandidátovi zbývalo třicet vteřin, rozsvítila se zelená, při patnácti oranžová, při pěti červená, která pak začala blikat.
Moderátor může kandidáty dostat pod tlak tím, že jim i divákům oznámí: To, zda dokážete popsat i složité téma, třeba důchodovou reformu, ve dvou minutách, ukazuje, jestli ho skutečně ovládáte.
Prezidentští kandidáti Miloš Zeman a Jiří Drahoš během poslední televizní debaty před druhým kolem prezidentských voleb (25. ledna 2018)
Není to show moderátorů
Rozdílné je taky to, že novinářské hvězdy, které vydělávají desítky milionů ročně, se při moderování necpou do popředí. Jen skromně kladou otázky. Tohle opravdu není jejich show. Neskáčou do řeči a obvykle ani neopravují výroky kandidátů.
To je potom na týmech analytiků, kteří ihned celé hodiny v přímém přenosu hledají ve studiu lži, omyly a nesrovnalosti ve výrocích. Mimochodem, protože všichni přenášejí všechno, klidně také všichni každou debatu rozebírají – ne jako Česká televize, která se tento týden tvářila, že první debata na Primě neexistuje. Takto asi veřejnoprávnost nevypadá.
Publikum v USA tvoří nerozhodnutí voliči
A jsme u posledního rozdílu. Tím je publikum a jeho chování. V Americe vybírá diváky v sále renomovaná firma pro výzkum veřejného mínění z řad nerozhodnutých. Neexistuje, aby tam seděly klaky nahnané volebními štáby s úkolem tleskat, sotva jejich kandidát řekne, že v zimě bývá i zima.
Loni moderátor při jedné z debat mezi Hillary Clintonovou a Donaldem Trumpem například v úvodu řekl: „Obecenstvo se zavázalo, že zůstane potichu. Žádný aplaus, projevy nesouhlasu nebo jiné přerušování... Žádný hluk.“
To v Česku porušily obě televize, Prima neuvěřitelně. Kandidátské klaky působily kontraproduktivně, neboť urážely jako sitcom, kde domixovaný smích má i u slabých míst diváka upozornit, že právě viděl něco veselého. Lidé mají své hlavy a sami umějí posoudit, co oceňují.
Totéž už tady bylo při prezidentské volbě před pěti lety. Lidé ale mají i paměť, a tak si třeba za dalších pět let vzpomenou, že něco mohlo být jinak a opět nebylo. To proto, že stále objevujeme vlastní Ameriku, přestože v Americe už ji dávno mají.
25. ledna 2018 |
