„Když se mě ptají, proč jedu Dakar, říkám: Nevím. Předtím jsem chtěl něco dokázat, ale proboha, proč jedu popatnácté? Patřím prostě mezi hejno pitomců, kteří jsou to ochotni platit.“
Proč vám Dakar v Americe vadí?
Ten terén není dakarský. V televizi ukazují sestřihy, že by člověk řekl, že jede furt v písku. Omyl! Je tam pořád kamení, přibylo bláto a nadmořské výšky. Tam, kde mají horolezci první aklimatizační tábor, my máme závodit? Nesmysl! A co je úplně nejhorší? Jsou tam omezené rychlosti, kdy se dlouhou dobu a opakovaně couráme třicítkou.
Což je u závodu zvláštní, že?
Někdy se pyšní etapou, která má 560 kilometrů. Ve skutečnosti je v ní jedna zkouška, která má 240 kilometrů, z toho v 60 je omezená rychlost. Následuje 130 kilometrů neutralizace, kde dotankujeme a musíme dojet v limitu. Pak dají jednu 170kilometrovou zkoušku se 40 kilometry courání. Takže je to ubohý. Závodíme, ale ve vesnici nás předbíhají děcka a smějou se nám.
Josef Macháček v RozstřeluSledujte diskusní pořad Rozstřel s Josefem Macháčkem a závodnicí Gabrielou Novotnou ve čtvrtek od 12:30 na iDNES.cz |
To Afrika byla dobrodružnější.
Ta je dobrodružná, jen se to vysloví. Ještě jsem zažil Afriku nahatou, kde byly ženské odhalené. Beduín seděl na sudech s benzinem, kejval nohama a čekal, až někdo přijede, aby ho stáhnul z kůže. Pak se i Afrika oblékla, v každé vesnici je automat na kolu. Ale co se týče závodění, byla Afrika plochá, exotická, měla písek a jelo se kompletně bez diváků, což mělo kouzlo, protože se hodně navigovalo.
Teď ale u trati stávají statisíce lidí. Taky zajímavé, ne?
Jenže proto vás nikam z cest nepustí a trvá dva tři dny, než se dojede někam do pustiny. Ale nejsou tam planiny jako v Africe, kde bylo tisíc možných cest. V Andách trefíte cestu a víte, že nemusíte 15 kilometrů navigovat, protože tam žádná odbočka není. Vpravo je skála, vlevo sráz. Teď je Dakar víc o rychlosti než o zdolávání nekonečných vzdáleností a nepřekonatelných úseků.
Dostal jste za tu kritiku někdy od pořadatelů přes prsty?
Jim je to úplně jedno. I když teď se bojí, protože popularita Dakaru silně klesá. Jede o 100 motorkářů méně, ubyly kamiony. V roce 2009 byl každý nabuzený, že se jede v Americe. O rok později přibylo Chile a ještě lepší trať, ale teď už to pořadatelé patlají Bolívií, kde vůbec nejsou terény. Jede se tam proto, aby se zavděčili prezidentovi, který jim dá žvejknout koky. Je tam diktatura, takže zajistí pompézní přivítání a oni mu lezou do zadku. Závodníci je nezajímají. V lednu jsme jeli Paraguay a byli raději jen 20 kilometrů u hranic. Říkali: Zamávejte, ale rychle zmizte, ať se tu nic nestane.
Krásný Dakar tam nejde udělat?
Jde. Kdyby bylo Peru, Chile a Argentina, byl by to ze 70 procent písek. Jenže pořadatelé si mysleli, že přijdou do Ameriky a všichni se posadí na zadek. Neposadí. Peru jednou v půlce roku odřeklo účast, Chile raději dá peníze lidem po povodních, než aby vyplázli 50 milionů eur za to, že se tu pojede Dakar. Nechtějí šaškárnu, kdy musí být armáda v pohotovosti a je omezený provoz.
Ale Dakar nejedete jen odjet, ne?
Jste novinář, tak řeknu, že ho jedu vyhrát. To chtějí lidi slyšet. Houby! Jedu podat výkon, který jsem v těchto letech schopen. Jsou magoři, kteří jsou ochotni se zabít, aby vyhráli. To já už ochotný nejsem. Jdu se projet a vím, že do pětky by to mohlo vyjít. Ten závod je ale přitom z 50 procent závislý na technice, 30 procent dělá navigace a 20 procent člověk. Je tedy blbost si u technického sportu plánovat výsledek. Když to nevyjde, nepo.... se. Když jo, bude mě to stát jenom peníze. Budu pořád lítat do Prahy na nějaké rozhovory. V roce 2009 jsem takhle projel 30 tisíc!
Na Dakar sponzoři neslyší?
Neseženete nic. Jen pár kamarádů, kteří po vás hodí peníze. Skoro vše si platím sám a potřebuji 1,5 milionu. Buď na to člověk má, nebo ne. Už se na to ale musím vyprdnout. Ne že bych nestačil fyzicky, ale začal jsem Dakar brát nějak automaticky. Už je to bez emocí, což je špatně. Proč se závodí? Kvůli adrenalinu. Potřebuju emoce z úspěchu, neúspěchu. Podnikám v likvidaci odpadů a autovraků a já se těším víc, že pojedu pro auta, než že si budu připravovat čtyřkolku. To je špatně. Tady si přivezu prachy a na Dakaru je vyhodím. A těch prachů se utratilo za posledních osm let šíleně. Kolikrát koukám na tu mou čtyřkolku a říkám si: Co je tam upravené za 600 tisíc? Nic není vidět.
Jet v šedesáti Dakar ukazuje, že žijete zdravě. Vím, že nepijete, dáváte si pozor na jídlo...
... a v práci odpočívám. Když se objeví těžké nakládání auta a člověk u toho musí přemýšlet, mám z toho větší uspokojení než na Dakaru. A pak mě baví malé závody, o kterých nikdo moc neví. Vždyť největší úspěchy jsem zaznamenal tehdy, kdy to nikdo nečekal. V roce 1999 jsem jel bez mechanika, za poslední prachy. Teď, když je všechno, tak jsem sedm let nedojel.
Tehdy to bylo na hraně?
Jistě. Nebyly prachy. Půjčoval jsem si od mechanika a pak mu to splácel. Firmu jsem založil až v roce 2003. Do té doby jsem vozil z ciziny auta, motorky, což by na normální život stačilo, jenže na tenhle nesmysl potřebujete statisíce, miliony.
Dnes jsou čtyřkolky v oblibě, ale co tenkrát?
V roce 1996 jsem měl první v republice. Objednal si ji nějaký světský, ale nevyzvedl ji. Byl jsem průkopník a pořád mě na nich baví obrovská tvůrčí a konstruktérská práce. Věnovat něčemu úsilí, co věnuji závodění, mám perpetuum mobile dávno hotové. Jednou mě bude mrzet, že jsem raději nekoupil pozemky a nepostavil na nich baráky.
Nebyl byste pětinásobný vítěz.
Ale co z toho?
Co z toho, že postavíte baráky?
Vydělám, tam prodělám. Proč bych nemohl mít to co Babiš? Já vydělával v roce 1987 statisíce na počítačích, až mě vzali do vazby.
Prosím?
Jezdil jsem závodit do Itálie a vozil sem jako první v republice počítače. Ten, co dělal výplaty a tiskl, jsem prodával za 320 tisíc. Taky mě hned sebrali, protože se jim moc nelíbilo, že tady někdo vydělává 600 tisíc měsíčně. Kdybych pokračoval v roce 1990, když nikdo nebyl rozkoukaný, kde já jsem mohl být! Já blbec ale vozil motorky a závodil.
Proč ale litovat? Neříkejte, že by vám závodění nechybělo.
Ale proč tam furt lezu? Na co potřebuju šesté vítězství, když jich mám pět? Na nic!
Chválil jsem vás, ale vím, že máte i neřest - litry koly denně.
To je důležitý prvek pro zdolávání nadmořských výšek. Ale při závodech vozím vyčpělou a teplou. Když byla vychlazená, tak mi ji ostatní vychlastali. U teplé ohrnují nos, zato já jsem spokojený. Je tam vše, co potřebuji, cukr a kofein - jsem feťák.
Kritizujete Dakar, ale závod teď lanaří hvězdy jako Sébastien Loeb.
Dakar je potřebuje. Nějakej Macháček z Česka nikoho nezajímá, takže pořadatelé by nejraději chtěli Tinu Turner, aby se mohli chlubit, jak jim stoupá sledovanost. Oni koupili značku Dakar a zajímá je pouze byznys. Hlavní je pro ně mediální tvář, takže dopředu řeknou, kdo vyhraje v autech, v motorkách. Je to rozhodnuté předem! Uprostřed závodu ví: „Tamten je z dálky, ten nebude do Francie jezdit na mediální akce, takže mu dáme penalizaci.“
Tak Dakar vnímáte?
Jaké vnímám? Tak to je! Kdybych jel autem, objevil se tři dny na prvním místě a už to vypadalo, že nevyhraje vyvolený, je hotovo. Robby Gordon jel jednou dva dny na prvním místě a já jednomu novináři říkám: Zítra ho diskvalifikují. Buch! Druhý den: Jak jsi to věděl? Protože není vyvolený. Oni nepotřebují nějakého rebela a ještě se sponzorem Monster, když tam má hlavní slovo Red Bull. Dali mu hodinu penalizaci, rázem byl pátý a nikoho nezajímal. Čtyřkolky jsou všem fuk, ale stejně si jeden Francouz v roce 2012 vzpomněl, že Macháček vyhrává Evropu, a tak mě odepsali.
Techničtí komisaři vás do závodu nepustili. Soudil jste se?
Polák Sonik (měl stejné potíže jako Macháček) vyhrál soud, ale co je mu to platné. Dodatečně ho zařadili na páté místo. Ale já raději vůbec nejel. Pojedu Dakar a pak se budu soudit? Já chtěl jen nějakou slevu na příští Dakar, když mi tím znemožněným startem ukradli 1,5 milionu korun. Ale je to vůbec nezajímalo. Tak jsem šéfovi Dakaru napsal: Ty idiote, já chtěl slevit třeba 10 eur, jenom symbolické gesto. Překladatel ani nechtěl překládat ta slova, co jsem používal. O nás totiž vůbec nejde. Tam jde o to prodat do 81 zemí televizní práva a aby závod běžel měsíc na Eurosportu.
Na druhou stranu na gauči u televize to vypadá pěkně.
Je to sestříhané jako akční film. Šestého motorkáře tam nevidíte, přitom je to úspěch jako prase. Ale ukážou jen tři a rozhovor s nimi. Se mnou ho nedělají, protože neumím anglicky ani francouzsky, navíc je vyženu. Jenže ve skutečnosti je Dakar jen závod, kde si dokazujete, že vylezete na Mount Everest. Já ho jedu, protože tady je zima a tam teplo. A děje se tam něco speciálního.
Bude to naposledy?
Na čtyřkolce určitě! Může mě ještě někdo povolat do doprovodného týmu, abych mu pomohl. Ale už do toho nebudu vrážet peníze.
Kdo z Čechů se vám zamlouvá?
Martin Prokop (kategorie aut) je profesionál, a ať bude dělat cokoliv, bude mít úspěch. Líbí se mi Ondřej Klymčiw (motorky), protože bych nevěřil, že se z vážného zranění dostane tak rychle do formy. Líbí se mi Zdeněk Tůma (čtyřkolky). Je na tom fyzicky dobře a má i přirozenou inteligenci. A vůli lepšit se. Pořád je to ale majitel firmy, tak vždy bude mít blok proti soupeřům - proti Rusovi, který je schopen se na Dakaru zabít. Proti Argentinci, který chce být populární jako Maradona. Není to profík, který když se rozseká, tak mu dál potečou peníze. Jemu to může položit firmu.
Dakar jste zavrhl, ale co Africa Race, který vede po stopách toho původního, afrického?
Ten si s buginou můžu střihnout. Příští rok chci ještě na čtyřkolce z Moskvy do Pekingu. Ale taky se můžu vrátit z Dakaru v truhle - to je realita. Kdyby nebylo menších závodů, Dakar už bych nejezdil. Jsem z organizace znechucený! Je to arogance moci. Přetvářka a byznys.
