Konkurují mu Ryan Zapolski z Jokeritu Helsinky a David Leggio z Mnichova. „Kdyby mi to někdo řekl před dvěma lety, tak bych jen kroutil hlavou. S mou kariérou to vypadalo všelijak,“ vrací se šestadvacetiletý brankář k prvnímu angažmá v Česku ve Vítkovicích.
Kdy jste vlastně do Evropy přijel poprvé?
To už je skoro deset let. Česko je první země v Evropě, kde jsem byl. Hráli jsme turnaj do 17 let v Příbrami, Česko reprezentovali kluci jako Francouz, Furch nebo Knotek. Pamatuju si, že zápas proti nám rozhodl Horák. Ohromně jsem si oblíbil Prahu. Chtěl jsem se sem vrátit, ale nenapadlo mě, že to bude tak brzy. Myslel jsem tehdy na NHL.
Ale i za angažmá jste sem vyrazil poměrně brzy, že?
Ano. V sezoně 2012/2013 byla výluka NHL, v AHL (farmářská soutěž) bylo narváno a já mohl jít jen do ECHL (nižší farmářská soutěž). Tam jsem za žádnou cenu nechtěl a jedinou možností bylo vrátit se na univerzitu. Když se ozval vznikající tým na Ukrajině, který měl hrát další rok KHL, neváhal jsem. Agent Igor Larionov to tehdy narychlo zařídil. Nebylo to ale dobré načasování. Na Ukrajině to začalo na jaře vřít, blížily se nepokoje a nakonec tým vůbec nevznikl. Všech šedesát hráčů na kempu hned skončilo.
Jak jste se dostal do Vítkovic?
Před sezonou 2014/2015 se mi ozvalo Los Angeles, že by potřebovali dvojku, protože si Jonathan Quick zranil zápěstí. V kempu se mi docela dařilo, ale Jonathan stihl start sezony, takže jsem měl smůlu. Chtěli mě poslat do ECHL, a to jsem odmítl. Patrik Bartošák, jenž byl tehdy také u Kings, mi dal kontakt na někoho z Vítkovic. Jenže pak jsem v klubu nedostal moc šancí. I tak jsem se pořád připravoval na sto procent. Pokud povolíš, nebudeš stačit. Udržoval jsem si takovou mentalitu celý rok.
Bylo to pro vás nejtěžší období v kariéře?
Asi ano. Než jsem podepsal další smlouvu v Pardubicích, bylo to složité léto. Nevěděl jsem, co bude s mou kariérou dál. Dokonce jsem si našel práci. V posilovně jsem byl každý den, tak jsem si řekl, proč toho nevyužít, a stal jsem se osobním trenérem. Připravoval jsem se, pomáhal dalším a ještě dostal zaplaceno. Myslel jsem i na kariéru, napsal jsem v Česku téměř všem týmům. Chtěl jsem přijet na kemp a ukázat se. Dušan Salfický z Pardubic mě měl rád. Dal mi šanci. Zaplatil jsem si letenku, přijel a naštěstí jsem se chytil.
Slyšel jsem o vás, že jste extrémně zapálený do tréninku a přípravy.
Hokej není jen moje práce, ale hobby zároveň. Teď půjdu domů a podívám se na celý náš poslední zápas. Sleduju, co dělám za chyby. Jestli se v brance dobře přesouvám, jestli nejdu při zákrocích příliš brzo k zemi. Pouštím si i zápasy NHL. Líbí se mi, jak chytá Jonathan Quick. Snažím se odkoukat co nejvíce od těch nejlepších. Videoanalýza brankářům hodně pomáhá. Mezi gólmany rozhodují minimální detaily. A já nechci nic podcenit.
Kde se ve vás takový přístup bere?
Tím, že je to koníček, tak mě to i baví. Jsem takový hokejový blázen. Pamatuju si skoro přesně, kde jaký hráč hraje. Jak se mu dařilo v minulé sezoně, kdo byl kam vyměněný. Hokeji věnuju klidně i deset hodin denně.
Teď se vám to vyplácí, můžete zabojovat o nominaci do Pchjongčchangu.
Kdyby mi před dvěma lety někdo řekl, že teď budu hrát v přípravě na olympijské hry, tak bych si myslel, že se zbláznil. Tehdy to s mou kariérou vypadalo všelijak, jen ne dobře.
Byl jste z nominace překvapený?
Teď už tolik ne. Během léta jsem byl v kontaktu s lidmi z reprezentace. Už tehdy se totiž řešily varianty, kdyby nebyla výluka a nemohli jet hráči z NHL. Mám štěstí, že v Evropě chytám v kvalitním týmu. Spoluhráči v Boleslavi mi ohromně pomáhají, hrajeme dobře odzadu.
Jak vidíte svoje reprezentační šance?
Slušně. Záleží pouze na mně, jak budu dál chytat a jak zvládnu zápasy na turnaji v Německu. Můj agent Jiří Poner mi opakoval, abych z toho nebyl zbytečně nervozní. Už jen kdybych se podíval na takovou událost, jako je olympiáda, by byla naprostá paráda. Považoval bych to za životní zážitek.
Povězte, doufal jste, že hráči z NHL na olympiádu nakonec nepojedou?
Upřímně ano. Rozumím, že fanoušci jsou kvůli tomu naštvaní, ale já z toho byl nadšený. Bylo mi jasné, že bych nedostal příležitost před brankáři, jako je Jonathan Quick nebo Cory Schneider. Ale takhle šanci mám.
Když jste chytal za USA naposledy v mládežnických týmech, vedl vás nynější kouč New Jersey John Hynes. Jak na něj vzpomínáte?
Nejlepší kouč, kterého jsem kdy měl. Pro něj bych zastavil puk i bez masky. Když soupeř zraní vašeho hráče, on bude první, kdo skočí na led a zastane se ho. Peter Draisaitl v Pardubicích byl hodně podobný trenér jako Hynes. Připravený na sto procent na každý trénink. Jeho vyhazov v Pardubicích po pouhých pěti utkáních mě loni hodně mrzel. To on sezonu předtím zachránil klub od baráže. Zlomený tým postavil na nohy a takhle s ním pak zatočili. Možná je pro některé tady až moc velký profesionál.
Kdo bude největší favorit olympijského turnaje? A jak vidíte šance USA a Kanady?
Rusové mají výhodu v tom, že v SKA Petrohrad hraje půlka jejich reprezentace. Budou sehraní. Na druhou stranu lidé podceňují výběr Ameriky a Kanady. Tady v Evropě je velké množství hodně kvalitních hráčů. Oba týmy mohou překvapit.
