Ne, neztratila zápal ani motivaci. Stále je v dobrém slova smyslu sportovním maniakem. Jenže tělo ji přestávalo poslouchat. Jen ona ví, co všechno si vytrpěla s chronickým zraněním kolene. „Bolest při tréninku nebo závodě jsem v minulosti vždycky překonávala ráda,“ vypráví. „Tohle bylo něco jiného. Nepříjemný pocit, že vlastní tělo mě už nikdy nepustí dál.“
Proto přemýšlela: „S tak velkými zdravotními problémy už po olympiádě v Koreji ani nebude mít cenu, abych závodila dál.“
V létě se však koleno umoudřilo. A Sáblíková měnila názor i plány: Zůstanu na ledě i v roce 2019.
Pomůže vám psychicky, když do nadcházející sezony nepůjdete s vědomím, že je poslední?
Určitě. Jinak bych mohla být na olympiádě až příliš svázaná myšlenkami na možný konec. I proto jsem se takhle rozhodla.
Jen proto?
Také mi všichni, včetně mé rodiny, pořád říkali: Pokud to ještě zdravotně utáhneš, proč bys to balila? Tak jim udělám radost a neskončím. Navíc ještě budu moci působit jako motivátor na mladší holky z týmu.
Dobře, a co motivuje do další dřiny vás samotnou?
Že mě to pořád baví. Startovala jsem na třech olympiádách, ale každá byla jiná. Každé mistrovství, každý závod je specifický. Také soupeřky se kolem mě neustále obměňují. Když to porovnám s olympiádou ve Vancouveru 2010, tak 70 procent jmen bude teď jiných.
Zatímco vy zůstáváte. Nepřipadá vám už trénink monotónní? Neříkáte si někdy: Mohla bych místo toho chodit do divadla, do kina, do společnosti?
To by sice bylo pěkné, ale je mi pořád jen třicet. Na to ještě budu mít spoustu času. I tréninkový stereotyp mě pořád ještě baví.
Ve třiceti letech dokonce bývají mnozí sportovci ve vytrvalostních disciplínách na vrcholu. Nepřipadáte si tak?
Ani ne. Jen jsem hrozně ráda, že odezněly problémy s kolenem.
Úplně odezněly?
No, při posledním soustředění se trochu ozvalo. Když hodně trénuju, tak to cítím. Ale proti tomu, co jsem prožívala loni v zimě, je to super. Nemohu si stěžovat. Nejsem sice v pořádku na 100 procent, ale na 90 procent jo. Těch 10 procent mi holt ubral ten věk.
Velký objem tréninku, který máte za posledních dvacet let v těle, by se každopádně na vaší vytrvalosti měl projevovat.
Asi se i projevuje. Po minulé sezoně jsem si dopřála dlouhou pauzu. Myslela jsem si, že mi pak bude trvat hrozně dlouho, než se zase dostanu zpátky do formy. Ale zvládla jsem to během dvou týdnů. Na našich měřených úsecích v Itálii jsem si potom na horském kole dokonce zajela i nějaké osobáky.
Co u Martiny Sáblíkové znamená mít delší pauzu? Pokud vím, nikdy jste déle než týden bez sportu nevydržela.
A vidíte, letos to byl měsíc. Nejdřív jsem byla týden doma a nic nedělala, pak jsem odletěla na 10 dnů na dovolenou na Maledivy a po návratu jsem se maximálně jela projet výletním tempem na kole.
I taková workoholička jako vy to vydržela?
Občas to se mnou cukalo. Ale pořád jsem si připomínala, jak zlé to s kolenem minulou sezonu bylo. Srdce chtělo jít sportovat, jenže hlava ho hned okřikla: Musíš vydržet a měsíc vysadit, jinak bys na tu olympiádu taky vůbec nemusela odjet.
Martina Sáblíková po tříkilometrovém závodu na MS ve víceboji
Když jste zase zpět v plné přípravě, jak často nyní trénujete?
Někdy tři, jindy i čtyři fáze denně. Což je dohromady okolo čtyř a půl hodiny. Takový standard.
Už si svévolně nepřidáváte? Kouč Petr Novák vás mnohokrát musel brzdit.
Záleží, jak se zrovna cítím. Někdy dokončím trénink na kolečkových bruslích a jdu si ještě nad plán zvednout nějakou tu činku. A Petr mi říká: Nepřeháněj to.
Až se celá tahle dřina sečte, co byste ráda zažila na své čtvrté olympiádě? Většinou před šampionáty odpovídáte, že chcete přivézt jakoukoliv medaili, ale...
... ale ta hymna je hymna. Obzvlášť na olympiádě. Chci si odvézt z Pchjongčchangu zlato. Ale každá medaile tam bude super. Stoupnu si pod ten oheň a řeknu si: Jo, ještě jednou, možná naposledy, jsi to dokázala.
