17. července 2017 se stane - byť ne vlastním přičiněním - světovou jedničkou. Dokázala to, co před ní žádná krajanka s výjimkou Martiny Navrátilové, která však na trůn dosedla bez občanství, jež jí uzmulo komunistické Československo, a posléze reprezentovala USA. A že tu skvělých adeptek bylo!
„Díky všem, co ve mě věřili. Ale i těm, co pochybovali,“ uvedla Plíšková na Instagramu.
Nebylo jich málo. Vůbec ne.
16. července 2016 totiž ohlásila, že vynechá olympiádu v Riu. Oficiálně kvůli obavám z viru zika, ale později pro Magazín DNES líčila, že šlo o kombinaci více záležitostí. Jedna z nich zněla: „Připravit se na poslední grandslam sezony, US Open.“
Tohle byl pomyslný bod nula.
„Já vím, chvíli mi to trvalo“
Plíšková je velmi otevřená sportovkyně. Co pro jednoho - zvlášť při pohledu zvenčí - působí jako hubatost, někdy snad až arogance, je spíš mix sebevědomí a cílevědomosti. Touhy jít tudy, kudy hodlá kráčet sama KP; neřídit se okolím. Jenže to, co se stalo po olympijské absenci, se i jí dotklo. Velmi.
„Není moc věcí, které si beru osobně, ale tohle jsem vnímala dost. Vadilo mi to z jednoho důvodu: pro Českou republiku jsem toho udělala hodně. Nikdy jsem tu neměla žádný průšvih, a hned při první možné příležitosti mě část lidí zatratí,“ líčila zpětně své pocity a citovala i některé z nejjedovatějších vzkazů: „Jsi namyšlená fiflena, která hraje jen pro peníze.“
Část těchto „fanoušků“ se možná aktuálně prsí pýchou na krajanku. Pak totiž odstartovala velejízda.
Strategie vyšla. Plíšková byla loni v červenci číslem 16. Měla za sebou další bídnou triádu: 3. kolo na Australian Open, jen 1. kolo na Roland Garros, 2. kolo ve Wimbledonu. Bída. Nesla si dál indiánské jméno „Ta, která neumí grandslamy“.
Jenže pak vyhrála ceněný podnik v Cincinnati a následně v New Yorku zdolala obě sestry Williamsovy a padla až ve finále. Ono to jde!
A od těch chvil je cosi jinak.
Plíšková na sklonku roku vyměnila kouče Jiřího Vaňka za Davida Kotyzu. Přidala tři tituly (Brisbane, Dauhá, Eastbourne) a dvě grandslamová maxima: na Australian Open 2017 čtvrtfinále, na tuze neoblíbené antuce u Bouloňského lesíku dokonce semifinále. Vše rámuje úlevný průlom z Flushing Meadows.
„Nic nepřichází samo. Já si to musím párkrát zkusit a pak můžu projít daleko. Vím, chvíli to trvalo. Ale teď jsem šťastná,“ líčila v Paříži.
A co úspěch ve Wimbledonu?
Pod dohledem Kotyzy a kondičních koučů se učí více chodit do kolen, což je klíč k budoucím větším úspěchům na trávě. Dál sází na ostré podání a báječný forhend. Je vyrovnaná. Umí porážet ty, co porážet má, byť výjimky se stále najdou.
Pár rezerv zůstává: na grandslamech již umí sbírat výhry, ale ne tituly. Na US Open ve finále podlehla Kerberové, v pařížském semifinále Halepové. Nic ostudného, to ani náhodou, ale poslední krůček se ještě stále učí. Však je nejtěžší ze všech.
I mementa tu stále jsou, zůstaneme-li u nejprestižnějších turnajů. Prohrát v Melbourne ve čtvrtfinále s Lučičovou-Baroniovou, to je přesně onen pád ze „zbytečných“. Dál může považovat za „zakletý“ Wimbledon, přitom na trávě jinak umí.
Za 12 měsíců absolvovala obří posun. Přepsala si osobní maxima, získala čtyři cenné tituly, pomohla k další výhře ve Fed Cupu. Změnila kouče i manažera, jímž je nyní její přítel Michal Hrdlička. Ten loni po Wimbledonu oslovil mentálního kouče Mariana Jelínka. I on přispěl.
Při návratu z průlomového US Open loni líčila: „Spousta lidí na mě změnila názor, možná mě přestali mít rádi. Možná zase mají.“ Podpora fanoušků je přelétavá, leckdy až krutá. Teď však není pochyb, který z táborů u královny KP převažuje.
