Kdyby se v pondělí na Julisce závodilo na přesnost, byla by bezkonkurenční, tak spolehlivě se zas a znovu trefovala mezi 62 a 63 metrů.
„To mě těší, že nešlo o jeden náhodný hod, ale o stabilitu,“ vykládala. „Jakmile to dostanu pořádně na rameno, měl by oštěp okamžitě vyletět k 65 metrům. Každou sezonu jsem se směrem k létu zlepšovala. Tak věřím, že to bude stejné, jak přichází teplo.“
Snad aby ji motivoval, ředitel mítinku Ševčík pro ni předtím vypsal speciální prémii 1 000 eur, pokud oštěp v Praze ovládne. Hned však hlásila, že si peníze nenechá.
„Rozdělím je na dvě nadace. Na asistenční psy, protože mám psy ráda a věřím, že zvednou náladu. A pak na děti z dětských domovů.“
Její čtyřletý syn Janek pobíhal na tribuně u sektoru, sama měla kolem zápěstí korálky, které od něj dostala ke Dni matek, a ruku zbarvenou dětským tetováním, co na ni Janek obtiskl. Syn přitáhl i její talismany, včetně olympijského Pídy. „Všechno bylo posichrovaný. Předávaly mi energii,“ usmála se.
Špotáková - házející matka. Už víc matka než oštěpařka.
Dvakrát vyhrála olympiádu, loni vezla z Ria bronz.
Nic nemusí, jen může.
„Beru to teď trošku jinak. Víc než dřív se atletikou bavím. Zatím to je má nejpohodovější sezona,“ říká.
Chystá se na víkendové mistrovství republiky a pak na evropský šampionát družstev v Lille. „To bude vrcholem mého červnového závodění a nejdůležitějším závodem pro českou atletiku, protože bychom chtěli zůstat v superlize. Moje body budou hodně důležité.“
Po hrách v Riu vyhlásila, že už nikdy nepůjde do přípravy tak tvrdě jako v roce 2016. Minulé jaro, kdy se vracela po zlomenině nohy, ji moc bolelo. „Tehdy jsem doslova vařila z vody. Nechápu, jak jsem mohla být potom třetí na olympiádě,“ vypráví.
Přesto v září naznačila, že chce házet až do olympiády v Tokiu 2020, tedy do 39 let.
V úvodu letošní sezony nicméně spekulovala, že možná ukončí kariéru už po srpnovém mistrovství světa v Londýně. „Kdyby se mi tam něco povedlo, byla by to ideální rozlučka,“ vyřkla.
Nálady a plány, kdy říci definitivně DOST, se asi budou i nadále měnit.
„Tak to má v mém věku každý. Abych se udržela ve špičce, musím tomu dávat víc a víc. Některé dny mě atletika fakt bolí, ale potom mě zase něco psychicky zvedne.“
Když se na jaře stále nemohla zbavit vleklého nachlazení, navíc s vidinou dlouhé cesty na západ USA kvůli Diamantové lize v Eugene, její psychika trpěla. „Tak daleká cesta na otočku dá zabrat. To si jako mladší nepřipouštíte.“
Potom ji stejně jako loni pomohla homeopatika.
Nálada se opět zlepšila.
„Zrovna teď se cítím bezva. Cílem je Londýn. Ten vyhlížím, tam bych moc ráda udělala hezký výsledek. Pak se uvidí,“ pověděla a šla najít syna.
