Zase. Posedmé za sebou. Znovu v klíčové chvíli tváří v tvář jednomu z obávaných frajerů selhal. „Nezklamal.“ Nevyužil dva mečboly a nakonec spáchal harakiri - partii uzavřel dvojchybou.
Christopher Clarey, korespondent New York Times, o něm píše: „Narodil se do špatné éry. Bohužel by pro něj mnoho ér bylo špatných.“
Konání jedenatřicetiletého ranaře spolehlivě rozděluje opravdové znalce i pavlačové experty.
Pro někoho je obdivuhodným borcem s ladnými údery, který se šest let držel v Top 10 a dvakrát pomohl Česku k triumfu v Davis Cupu.
Jiní v něm vidí packala marně dychtícího po grandslamové trofeji, jenž si šance na velká vítězství často sám ničí svou vratkou psychikou.
Že by těm druhým ještě mohl vytřít zrak, názorně předváděl v Key Biscayne, kde senzačně otáčel bitvu srozjetým Federerem. Švýcar podával na vítězství - Berdych ho brejkl čistou hrou. Uctívaný idol měl mečbol - Berdych ho vymazal znamenitým druhým servisem.
Ocitl se v transu. Bez ohledu na stav, pokřikování Federerovi přejících diváků i věhlas soupeře odvážně tloukl do míčů, předvedl pár krásných volejů, vytříbený kraťas. Působil soustředěně a sebevědomě. Kouč Goran Ivaniševič si v lóži musel šeptat: „To je přesně ono!“
A přece podlehl.
Smrt, daně, Tomáš Berdych...
I tentokrát lze jeho účinkování soudit úplně odlišnými způsoby.
Další kolaps. Další důkaz mentální křehkosti a neschopnosti dorazit favorita. Na Murrayho, Djokoviče, Federera, Wawrinku nebo Nadala už prostě nikdy mít nebude.
Anebo se dá ocenit kurážný výkon, jímž uvedl Federera do rozpaků. Nadějné představení, které naznačuje, že Ivaniševičův recept funguje. Že je ještě brzy lámat nad Berdychem hůl či jiné sportovní náčiní. Tohle je přece styl, jakým může zdolat i ty největší kapacity. Vždyť i švýcarský fenomén pravil, že ho spasila větší než malá dávka štěstí.
Ctěný čtenář nechť si svobodně vybere, do jaké skupiny se zařadí.
Za jedno však Berdych nepochybně zaslouží uznání. Utrpěl tolik palčivých porážek, tolik brutálních knokautů. A přece se do ringu stále vrací a rve se dál.
