Na Bali ho lidé oslovují Jero – Svatý muži. Pár týdnů v Čechách je pro kamarády ale stále Miloš.
Miloslav Steinbauer opustil před sedmi lety náročnou práci v Česku a natrvalo přesídlil na ostrov v Indonésii. Získal tam nového bratra a stal se hinduistickým knězem.
V jeho hotýlku v malé rybářské vesničce Amed turisté většinou ani netuší, že muž, který třikrát denně cinká obřadním zvonečkem a pokládá obětiny, je Čech.
Na rozhovor v Masných krámech nejprve zapomněl. „My na Bali často ani nevíme, jaký je rok, natož pak kolik je hodin. Tam se nejdřív o něčem dva dny diskutuje, než se to udělá. Všechno hlavně v klidu, bez rozčilování,“ omlouvá se Miloslav Steinbauer alias Mangku Teja.
Miloslav Steinbauer (60 let)Pochází z Českých Budějovic, vystudoval elektrotechnickou průmyslovku. Od dětství hrál na housle, violu a lesní roh. Nejprve vystupoval s rockovými a jazzovými kapelami, později se živil jako muzikant na plesech, pohřbech, hrával například i v Metroklubu. Pracoval v JČE, následně v E. ONu, kde měl na starosti technické záležitosti. V roce 1993 se poprvé vypravil na ostrov Bali v Indonésii. Atmosféra, vřelost tamních lidí a balijský hinduismus ho zcela pohltily a neustále se tam vracel. Před sedmi lety tam otevřel svůj malý hotel Nana Homestay ve vesnici Amed. Stal se z něj praktikující hinduista, následně kněz, který slouží ceremonie. Pořád má rád muziku, poslouchá rock, ale i náročný jazz. Na housle si zahraje jen v Česku. „Na Bali by se mi za tři dny v tamním podnebí rozpadly,“ říká. Do Čech přilétá vždy jen na krátkou dobu v roce. Bydlí na Pražském předměstí v Českých Budějovicích. |
Na Bali poprvé přiletěl v roce 1993 na dovolenou. Ostrov ho naprosto uchvátil. Pravidelně se tam vracel na delší dovolené. Získával přátele, koupil pozemek ve východní části ostrova, kde začal stavět malý hotel.
Oslovil ho především tradiční balijský hinduismus, který se výrazně liší od indického. Na Bali nejsou lidé rozděleni do kast jako v Indii, hinduistou se tak může stát každý. Náboženství je pro Balijce neoddělitelnou součástí života. I díky tomu tam vládne harmonie a život jako v ráji.
Balijec neví, co je krádež
„Na Bali neexistuje kriminalita. Když se něco ztratí, tak to mají většinou na svědomí muslimští přivandrovalci z Jávy nebo turisté. Vůbec se nezamykají auta ani domy. Balijec neví, co je krádež. Když jsem dostavěl hotel, odjížděl jsem pryč a chtěl jsem zamknout. Všichni se divili. Říkali, že kdyby mi někdo ukradl židli, tak ví druhý den, kdo ji má. Když nechám týden peněženku na stole, tak si jí nikdo nevšimne,“ popisuje.
Jeho malý hotel Nana Homestay s pěti pokoji, restaurací a bazénem je v Amedu na východě Bali. „Amed bývala klasická rybářská vesnička. Je vyhlášená tím, že se tam ručně zpracovává mořská sůl. Dnes už je z Amedu skoro maloměsto. Šíleně se všechno změnilo kvůli turistickému ruchu. U nás je výhoda, že máme dvoukilometrovou pláž s černým pískem,“ vypráví.
Jezdí k němu především Američané, Francouzi, Japonci nebo Číňani. Češi minimálně. Dodává, že na Bali podniká několik dalších Čechů. „Moc se s nimi ale nestýkám. Jedou turistický byznys. Já jsem se odpočátku snažil spíš zapadnout mezi místní. I když to tak nevypadá, tak Balijci jsou celkem uzavřená společnost. Ke všem jsou vstřícní, to dělá hinduismus. Balijec vás ale nepustí přes práh, vždy skončíte na terase. To není jen vůči cizincům, oni se ani moc nenavštěvují mezi sebou. Jsou tam klany a rodiny, ty se stýkají, ale sousedi moc ne,“ popisuje.
Balijci ho přijali jako svého právě díky hinduistické víře. Během studií manter a posvátných písem získal dokonce bratra. „Při studiích ze zvěrokruhu zjistili, že jiný kněz je můj bratr, a přiřkli mi ho. Patří k nejvýše postaveným knězům na Bali. Sblížili jsme se, začal mi dělat gurua - učitele,“ líčí.
Nyní už má před balijským jménem Teja označení Mangku, což je kněz. Lidé ho také oslovují Jero, to v překladu znamená svatý muž.
„Sice ještě nemám kompletně dostudováno, ale už můžu sloužit velké ceremonie. Někdy i pro 500 lidí. Je důležité umět odříkávat mantry. Obřady leckdy trvají celý den, je to něco jako poutě u nás,“ vysvětluje.
Hinduismus prostupuje i celým jeho hotýlkem. Ráno vstane v pět hodin s rozbřeskem. Začne zvonit speciálním obřadním zvonečkem, připravuje obětiny a modlí se. To musí dělat třikrát denně. „Bohům připravuju do misek z palmových listů květiny, sladkosti nebo kávu,“ popisuje.
Právě kávě Balijci rádi holdují. Rádi se jí hostí a často vypijí i patnáct kafí za den. „Je pro ně čest, že vám ho mohou hodně osladit. U mě nemohli pořád pochopit, proč ho piju hořké, tak jsem si našel výmluvu, že je cukr moc drahý,“ směje se.
Ve vesnici nebyl 20 let doktor
Vedle pohodového života na Bali ale poznal i obrovskou chudobu například na Jávě. Zajímavostí je, že všechny ostrovy v Indonésii jsou ortodoxně muslimské. Jen na Bali se udržel hinduismus. Tamní obyvatele se nepodařilo v historii zlomit ani Holanďanům, ani Francouzům.
„Na Jávě je strašná chudoba. Ve vesnicích lidé bydlí v baráčcích ze sudů od benzinu a uprostřed staví třeba desítky let mešitu. Byl jsem ve vesnici, kde dvacet let nebyl doktor. Vezl mě tam taxikář, ale nevedla tam silnice, tak jsme jeli asi 60 kilometrů vyschlým potokem. Když jsem vylezl z auta, tak se ke mně domorodci seběhli. Nikdy neviděli bělocha, mysleli, že jsem doktor. Zajímavé je, že ten taxikář několik dní nespal. Pil u jízdy kafe se solí, takže nechodil ani na záchod.“
Všechny ceremonie, svatby i pohřby doprovází na Bali gamelanový orchestr složený z tradičních bicích nástrojů. Steinbauer si ale rád stále poslechne třeba Pink Floyd nebo milovaného Milese Davise. Aby ne, v mládí býval známým budějovickým muzikantem.
„Od první třídy jsem chodil na housle a violu, potom přibyl lesní roh. Hrál jsem nejprve s Jiřím Klimešem v kapele Fluidum Orchestra. Byli jsme bigbítová kapela, ale moc jsme nevystupovali, protože nás komunisti brzy zakázali. Zahráli jsme jednu písničku na koncertě a pak nás hned sebrali policajti. Potom jsme zase nemohli sehnat zřizovatele. Nejprve jsme měli zakázaný celý Jihočeský kraj a potom celou republiku,“ vypráví.
Později se živil hraním na pohřbech, plesech, hrával třeba i s Metroklubem. Když je v Čechách, tak se stále se svými hudebními přáteli setkává. Občas zajde na koncert.
Právě teď je na Bali období dešťů, ale Miloslav Steinbauer už se těší, až zase sedne do letadla a vrátí se mezi Balijce. „Změny podnebí skoro vůbec nevnímám, trochu šok je posun času. Na Bali mi to tolik nevadí, ale když přilétnu do Čech, tak potom třeba dva dny prospím,“ dodává.
Když se ho ptám na jeho věk, odpovídá, že už přesně neví. „Když v Indonésii úředníkovi řeknete jakékoliv datum, tak vám ho do dokladů napíše. Člověk to pořád mění, ubírá si, a vlastně tak mládne. V Čechách je mi kolem šedesáti,“ směje se.
