Jihoafrické město Orania na první pohled není místem, kam by se kdokoli dobrovolně stěhoval. Leží v suché nehostinné části země, přesně na půl cesty mezi Johannesburgem a Kapským městem. Extrémní horka, suché zimy a nikdy nepolevující vítr každý den testují místní obyvatele. Pro hrstku lidí je však toto město rájem. Pokouší se zde zachovat odkaz pravých Afrikánců, tedy potomků nizozemských, francouzských a německých emigrantů.
AfrikánciAfrikánci byli původně potomci nizozemských, francouzských, německých a belgických protestantů, kteří během 17. a 18. století emigrovali z Evropy do Jižní Afriky. Tato směska přistěhovalců vytvořila vlastní dialekt, takzvanou afrikánštinu. Polokočovní sedláci, kteří se pohybovali na východním pomezí kolonie se nazývali Trekboers. Novousedlíci na západě Kapského mysu se označovali jako Kapští Holanďané. Postupem let se začaly množit útoky na bílé farmáře. Lídři Afrikánců varovali, že útoky mají charakter genocidy. Situace se otočila v roce 1910, kdy Britové předali politickou moc Afrikáncům. Od roku 1948 se stal apartheid oficiální státní politikou. Projevoval se oddělením dopravních prostředků pro bělošské a takzvané barevné obyvatele. Černošské obyvatelstvo nemělo přístup do restaurací, kin, parků, pláží, škol, nemocnic a jiných zařízení a veřejně přístupných míst určených bělochům. Od roku 1994, tedy po konci apartheidu, bylo zavražděno několik tisíc bílých farmářů. Někteří byli brutálně mučení či znásilněni. Některé oběti byly páleny žehličkou nebo jim byla lita vařící voda do hrdla. V posledních letech se Afrikánci stěhují do vlastních osad. Zdroj: Wikipedia |
Sen se zrodil tak trochu z nutnosti. V roce 1994 se stal apartheid minulostí. Carel Boshoff III. se s tím nehodlal smířit. Jako zeť architekta apartheidu H.F. Verwoerda k tomu měl důvod. Spolu s několika rodinami se mu podařilo odkoupit zemědělské pozemky v opuštěné vesnici. Zrodilo se město Orania, vysněný domov výhradně pro „bílé Afrikánce“, píše server CNN.
Zdejší obyvatelé žili dlouho stranou zájmu veřejnosti. Když v roce 2011 zemřel zakladatel Oranie, řízení města převzal jeho syn Carel. Spolu s ním přišla první publicita. Posvětil totiž návštěvu švédské novinářky Kasji Normanové, která v té době připravovala knihu o osudech Afrikánců. „Když jsem poprvé přijela do Jihoafrické republiky, lidé o Oranii nechtěli mluvit. Jako kdyby chtěli, aby toto město neexistovalo,“ sdělila serveru CNN.
Obyvatelé Oranie však tvrdí, že existence jejích bílého města, kam mají ostatní přístup zapovězen, není v rozporu se zákonem. Legislativa schválená po konci apartheidu existenci podobných měst nezakazuje. Zákaz by byl ostatně proti svobodě sebeurčení, což ostatně potvrzují i úřady, které akceptovaly argument o vlastní historii a kultuře. Město stojí na pozemcích, které vlastní společnost Orania Company, jejíž akcie drží výhradně obyvatelé Oranie. Mají tak absolutní kontrolu nad tím, kdo může na pozemcích hospodařit a žít.
Afrikánský stát
Lidé považují Oranii za svůj vlastní stát. Dokládá to i návštěva Nelsona Mandely z roku 1995. Místní ho přivítali srdečně, jako prezidenta ho akceptovali. Vždy však dodávali, že je hlavou sousedního státu. Podobnou cestu absolvoval i současný prezident Jacob Zuma.
Lidé si v Oranii hýčkají busty hrdinů apartheidu.
Tvrdí, že jejich město by mohlo být vzorem pro zbytek JAR.
Mimo oficiálních návštěv se takzvaní „barevní lidé“ v Oranii příliš přívětivého uvítání nedočkají. Když se Normanová při své návštěvě zeptala, zda by si zdejší Afrikánec mohl vzít černošku, Boshoff jí odpověděl: „Teoreticky to není vyloučené, ale bylo by to hodně komplikované.“ „Pokud by člověk, který není typický Afrikánec, chtěl žít v Oranii, museli bychom se ho ptát, jak se chce asimilovat. To by ho urazilo,“ dodává. Jednoduše řečeno, v Oranii v současnosti žijí pouze Afrikánci.
Ti jsou po celé Jihoafrické republice svědky úpadku své kultury. Afrikánština mizí z veřejného prostoru. Střední a vysoké školy tento jazyk postupem let zavrhují. Aktuálně se v ní vyučuje pouze na jedné univerzitě. Pro některé Afrikánce je tak řešením izolace, kterou si pro svůj život zvolili obyvatelé Oranie. Jiní tvrdí, že izolace Afrikánců je jedním ze symptomů nefungující Jihoafrické republiky po konci apartheidu.
Lidé, pro které je afrikánština prvním jazykem, tvoří asi pět procent jihoafrické populace. Afrikánci se podle svých slov cítí, jako kdyby je ostatní tlačili na okraj společnosti. Po celé Jihoafrické republice je rozeseto asi 400 čistě afrikánských osad. Oranie je mnohými považována za vzor.
Lidé zde často hledají východisko ze svízelné situace. Směřují sem Afrikánci, kteří bojují se závislostí na drogách a alkoholu, nebo jen nemohou najít práci či jim chybí vzdělání. Normanová se ve své knize snaží vyvrátit nařčení z toho, že obyvatelé Oranie jsou nejrasističtějšími lidmi v Jihoafrické republice. „To ale neznamená, že by měli být pro někoho vzorem,“ myslí si autorka.
V Oranii fungují dvě školy.
Město se může pochlubit ročním přírůstkem obyvatel na úrovni deseti procent.
Bílá jihoafrická populace často argumentuje strachem o život. Zločiny s rasovým podtextem byly časté zejména v devadesátých letech. Lidé v Oranii i přes svou izolovanost vysílají každý den do ulic asi dvacetičlennou hlídku. Kriminalita je ve městě minimální, což je dáno jak přísnými podmínkami pro udělení místního „občanství“ i faktem, že se město nachází v poušti.
Multikulturalismus je fikce
Podle Boshoffa lze trend z Jihoafrické republiky sledovat po celém světě. Poukazuje na vzestup nacionalistických nálad. Touha po izolaci se podle něj stala velkým tématem. „Představa multikulturní společnosti, která převažuje u liberálů v celém západním světě, je fikce,“ myslí si.
JAR, země zaslíbená. Drtivá většina afrických migrantů do Evropy nemíří |
Obyvatelé Oranie tvrdí, že jejich izolovanost nemá nic společného s rasou. Jde jim o zachování kultury a historického odkazu.
A v JAR mají tyto myšlenky ohlas. Město hlásí pravidelný roční nárůst obyvatel na úrovni deseti procent. V zahraničí má na deset tisíc registrovaných podporovatelů. Spekuluje se také o tom, že nejmenovaný investor zakoupil další pozemky na západním pobřeží země. Mohlo by se jednat o základ pro další afrikánskou osadu.
„Je možné, že by Oranie v budoucnu hrála hlavní roli v partnerství podobných komunit se společnou kulturní historií,“ myslí si Boshoff. Ještě před lety by jeho slova působila jako utopie. Nálada ve společnosti se však mění. „Na začátku nás považovali za blázny, to je ale minulost,“ dodává Boshoff.
