V ročníku 2004/2005, kdy českou nejvyšší soutěž kvůli výluce NHL rozzářily ty největší hvězdy, překvapivě vynikal právě třebíčský rodák Mikeska. S 55 body (21+34) ovládl bodování a následně v play-off pomohl dalšími jedenácti zářezy k zisku mistrovského poháru.
Nikdy předtím ani nikdy potom už tolik bodů během sezony neudělal. Přesto se útočník s přezdívkou „Mikeš“ podíval do světa, nyní je ve čtyřiceti letech zpátky v Pardubicích.
„Je fajn být zase nahoře a mít nejvyšší mety,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz. Konec hlavního trenéra Petera Draisaitla , který nesplnil očekávání, urychlil jeho nástup do funkce, trénovat v extralize byl jeho sen. Jenom Mikeska netušil, že se splní tak rychle.
Tušíte, proč si klub vybral právě vás? Je to kvůli úspěšnému působení v roli hráče?
To je otázka spíš na vedení. Pardubice pod vedením generálního manažera Pavla Rohlíka se prezentují tím, že by chtěly vychovávat své hráče i trenéry, aby tady dělali lidi, kteří jsou v klubu nějak zainteresovaní a žijí tady.
Máte výhodu v tom, že jste ještě donedávna byl aktivní hokejista?
Tohle je otázka zase spíš pro hráče, ale vnímám to tak, že zatím pořád dost chápu hráče a možná i vysvětlování a přístup k nim může být téměř kolegiální.
Jaký jste jako trenér?
Určitě nejsem typ, který jenom stojí a kouká. Snažím se mluvit, což jsem dělal už jako hráč. Upozorňuju, opravuju, mám rád video, takže se snažím předávat poznatky i z něj.
Neláká vás skočit na led, zvlášť když vidíte, jak se tým trápí?
Ne, ne, ne! Mě už ke konci lákalo z toho ledu spíš vyskočit, což jsem taky potom udělal. Myslím, že jsem to mohl udělat ještě o kousek dřív.
Proč?
Protože když si představím svoji fyzickou kondici a vidím, jak se hokej zjednodušuje a zrychluje, tak si myslím, že... Prostě nemám sebemenší myšlenky, že bych skočil na led.
Necítíte teď daleko víc nostalgii, když jste tu prožil ty dobré časy?
Ne. Vzpomínky jsou samozřejmě krásné, zvlášť když vidím některé hráče a občas se potkám s některými bývalými protihráči u soupeřů. Nostalgie je vždycky, vzpomínky a historky vyběhnou, to jo, ale neprožívám to. Teď je potřeba si vytvořit nové vzpomínky z dalších let.
O zesnulém manažerovi Zbyněk Kusý Pardubické úspěchy jsou spojeny také se jménem Zbyňka Kusého. Možná není náhoda, že po odchodu generálního manažera po titulu v roce 2012 začal východočeský klub strádat. „Pan Kusý byl hodně tvrdý manažer, k nám hráčům i ke svému okolí. Měl ostré lokty a když se mu něco nelíbilo, dal to najevo. Podobný je nynější šéf Pavel Rohlík,“ vzpomíná Michal Mikeska, který se s ním potkával i v reprezentaci. Také jeho zasáhla rok stará zpráva o jeho úmrtí ve 49 letech. „Byl mladej kluk. Nevím, jaké byly okolnosti, jestli byl nemocný. Bohužel odešel brzo.“ |
Byl právě výlukový ročník to, na co vzpomínáte z kariéry nejraději?
Jasně, je spojený s titulem, s krásnou pohádkou - ať mou individuální, tak týmovou, protože se tu udělal titul po šestnácti letech, což už byla nějaká doba. Je to určitě výjimečné, mě to katapultovalo do Ruska, byť jsem tady byl ještě jednu sezonu. Dostal jsem se do zahraniční ligy, o které jsem nikdy nepřemýšlel, že bych se tam mohl dostat. Ale nevnímám to tak, že bych měl vzpomínat na to, že jsem něco vyhrál. Spíš vzpomínám na kluky, kteří se mnou seděli v kabině a se kterými jsme chodili na večeře, na pivo a užívali si legraci.
V čem pro vás osobně byla zmiňovaná mistrovská sezona specifická? Vytvořil jste si osobní maximum, nastupoval vedle Jana Bulise a Milana Hejduka.
Ano, vyhrál jsem bodování, ale ta sezona byla specifická úplně od začátku. Tady byl našlapaný kádr, superhvězda vedle superhvězdy. Začali jsme mizerně a já seděl na tribuně. Z prvních šesti zápasů jsem dva nebo tři vůbec nebyl v nominaci. Najednou jsem se do sestavy dostal, tým převzal pan Martinec a vznikla ta zmiňovaná lajna. První tři zápasy jsme se oťukávali, pak jsme začali sbírat body a byl z toho úžasný konec. Bylo to z nuly na sto.
Vy i pan Martinec jste do jisté míry symboly pardubického klubu, teď jste se setkali v realizačním týmu. Fanoušci ve vás možná vidí spásu. Zaznamenal jste i takové reakce?
Ještě ne. Jsem bývalý pardubický hráč, pan Martinec je legenda, lidi to tak doufám vnímají, ale půjde o to, jestli se to někam pohne, nebo budu další z mnoha, kterým se ne úplně daří. Za ty tři roky se tu vyměnila strašná spousta lidí. Mým cílem je, abych fanoušky i vedení přesvědčil a nepůsobil tu jenom tři čtyři měsíce. Protože stabilita v trenérském kádru přináší větší klid hráčům.
Co se vlastně stalo s klubem, který patřil do extraligové špičky? Pardubice nejsou jediné - Slavia byla v poslední dekádě nejúspěšnější a teď hraje první ligu, spadlo i Kladno a České Budějovice. Tady je to také rok od roku horší.
Jo, kdyby to bylo tak jednoduché a věděl bych, čím to je... Je tam spousta faktorů a těžko se v tom přehrabovat. Samozřejmě vyhodnocujeme, jaký je kádr, jaké jsou možnosti, co chceme my trenéři. Je před námi úkol Pardubice zvednout, všichni uděláme vše pro to, abychom to dokázali.
Přitom o penězích zrovna v Pardubicích to asi není, že?
Do toho moc nevidím. Ale podle výročních zpráv jsme finančně stabilní a s platovými výdaji patříme do top pětky v extralize.
Je pro člověka velký strašák, když si uvědomí, co by se mohlo stát?Všiml jste si nějakého rozdílu v chodu klubu a atmosféře po těch deseti letech, co jste tu nebyl?
Atmosféra v kabině se mi líbí, kluci makají, tréninky jsou kvalitní, zápasy jsou poctivě odehrané. Chybí nám lehkost, která tady ještě v roce 2012 při posledním titulu byla. Dělaly se změny, hráči je vnímají. Není pohoda a klid na sehrání.
Jasně, sestup potkal Slavii, Kladno, to je samozřejmě nepříjemné. Jsme si toho všichni vědomí, i proto jsem tuhle nabídku přijal, abych se pokusil dát týmu něco ze sebe, aby se pád zastavil a nastartoval se posun nahoru. Aby tu zase byly Pardubice, o kterých soupeři budou vědět, že to tu budou mít sakra těžké.
Tlak? Nejsem naivní, říká Mikeska
Cítíte velký tlak? Když se tým pohybuje okolo barážových příček, tak je přece jen jiný než při cestě za titulem.
Jasně, tohle všechno jsem zhodnocoval a zvažoval, když jsem dostal tuhle skvělou nabídku.Jelikož jsem měl štěstí a hrál tu osm sezon, tak jsem tu zažil osm sezon tlak, protože jsme byli špičkový klub s nejvyššími ambicemi. Hrál jsem v národním týmu, kde jste pod tlakem pořád. Pak jsem byl v Rusku, kde je na cizince tlak úplně brutální. Takže bych ani nechtěl být v pohodě. To by bylo špatně. každý hráč by měl na sebe vytvářet tlak, aby ho to nutilo být lepším. Jak se člověk uspokojí, tak povolí. Ale samozřejmě jsem si vědomý, že první, kdo odnese neúspěch, jsou trenéři. Nejsem naivní.
Bývalý hráč Marek Zadina krátce v Pardubicích jako trenér u áčka působil taky. Teď tu je pokračovatel úspěšného rodu. Jak vidíte šestnáctiletého Filipa Zadinu vy?
Zatím jsem ho přímo netrénoval v mládežnických týmech. Filip je individuálně velice dobře vybavený, teď nakukuje do áčka. Ještě to možná chvíli času chce. Zatím nejsme v ideální pozici, abychom mu dávali extrémně velký prostor na ledě.
Kdežto Kometa, která hraje o první místo, si může dovolit juniora Martina Nečase hrát v prvním útoku.
Kometa má o malinko lepší start než my, Nečasova pozice je jednodušší. Bohužel. Strašně rád bych řekl, že to na Zadinovi postavíme, ale všechno má svůj čas. Na druhou stranu Zadina a Nečas jsou typově rozdílní hráči.
Oba jsou členové úspěšné osmnáctky, která ovládla Memoriál Ivana Hlinky. Mohou být příslibem úspěšných časů českého hokeje?
Kéž by, nepřál bych si nic jiného, než aby kluk z Pardubic byl velikánským hráčem.
Mohl by uspět na draftu NHL? Nebo časem zapadne jako jiní nadějní junioři?
Spousta kluků, kteří byli na Hlinkovi stříbrní, nehrajou hokej. Nedávno jsem se bavil s mým kamarádem Jánkem Lašákem o tom, kolik lidí ze šampionátu dvacítek se uchytí ve velkém hokeji. To číslo není velké.
Čím to je? Přechod do dospělého hokeje je tak těžký, že někteří hráči na to nemají hlavu a raději to vzdají?
Těžko říct. Možná chtějí všechno rychle a když se jejich velké ambice hned nenaplní, tak je konec.
