Vzpomenete si na léto 2000? Tehdy velmoc narazila na dno. Euro v Belgii a Nizozemsku odhalilo, do jak bídného stavu se německý fotbal dostal pouhé čtyři roky po vítězství nad Českem ve finále evropského šampionátu v Anglii.
Přestárlý tým nedokázal konkurovat, dostal výprask od Portugalska, prohrál s Anglií, remizoval s Rumunskem a skončil už ve skupině. „Chybějí talenty. Mládež nefunguje. Je třeba s tím něco dělat,“ varoval ještě během zlaté euforie reprezentační kouč Berti Vogts.
Lidé ze svazu na jeho upozornění reagovali pozdě, ale přece. Budíček! Musíme se probrat, znělo ze všech stran po pokaženém mistrovství. Od slov rychle k činům, s „léčbou“ se nedalo otálet.
Tři hvězdyKdo táhne Německo? Manuel Neuer: Nejlepší brankář světa, kapitán, nohama umí skoro stejně dobře jako hráči v poli. Slušňák bez skandálů, který klidně může chytat ještě deset let. Mesut Özil: Když má svůj den, je nezastavitelný. Soupeře trápí drzými kličkami, dokáže spoluhráčům vytvářet šance téměř z ničeho. Jen občas si hru nechá otrávit. Thomas Müller: Vypadá starší než na sedmadvacet, legračně běhá, ale první dojem klame: ve vápně je ohromně nebezpečný. Góly dává oběma nohama i hlavou. |
Co se muselo změnit? Vlastně všechno. V široké základně Němcům proklouzla řada talentů, kluboví skauti a reprezentační trenéři o nich neměli přehled. Proto třeba útočník Miroslav Klose, dnes legenda a nejlepší střelec v historii mistrovství světa, hrál ještě v jedenadvaceti letech jen pátou ligu...
„To se už nesmí stávat. I když se nadějný kluk narodí v malé osadě někde v horách, musíme o něm vědět,“ vyhlásil Jörg Daniel, bývalý brankář, který začal šéfovat novému projektu vyhledávání talentů.
Šikovné hráče nestačilo jen objevit. Trenéři je hlavně museli přestat učit zastaralý fotbal, který se ještě na přelomu tisíciletí v Německu hrál: libero, osobní obrana, pomalý přechod do útoku...
Matthias Sammer, bývalý skvělý obránce, si vzal na starost proměnu. Coby technický ředitel svazu vytipoval nejlepší mládežnické trenéry, kteří malým klukům od prvního kopnutí do balonu vštěpovali kreativitu, techniku, práci s míčem v rychlosti. To vše dřív chybělo. Do výchovy více než tisíce trenérů nasypal svaz desítky milionů eur a nastavil přísná pravidla.
Profi licenci udělil jen klubům s fungující mládežnickou akademií. Určil, že na soupisce musí být přesně daný počet hráčů schopných reprezentovat Německo. Dokonce nařídil, kolik fyzioterapeutů a trenérů má klub zaměstnávat a jak má spolupracovat se školami v okolí.
Paradoxně pomohla i finanční krize, která bundesligu postihla na začátku nového tisíciletí: klubům chyběly peníze z vysílacích práv, takže místo drahých nákupů daly šanci odchovancům.
Na posledním Euru skončila německá cesta za úspěchem v semifinále s Francií.
Fotbalově Německo vydělalo i na sociální a kulturní proměně: dorostla generace přistěhovalců, jejichž rodiny se v zemi usadily. Mládežnická základna byla náhle různorodější, plná odlišných somatotypů. Boateng, Mustafi, Khedira, Gündogan, Özil... Neněmecky znějící jména tým oživila, přinesla něco nového.
Radost ze stříbrného mistrovství světa v roce 2002 ještě krátkodobě překrylo zklamání z Eura 2004, kde Česko Němce přehrálo i s béčkovou sestavou. Pak začala úspěšná série, završená zlatem ze světového šampionátu před dvěma lety.
Rázný řez, investice, trpělivá práce - a z Německa je zase postrach.