Rodiny, které vědí, že jejich příbuzný prožíval 1. světovou válku u 81. pěšího „jihlavského“ pluku, mají jedinečnou možnost. Na výstavě unikátních fotografií najdou kolekci víc než dvou set snímků, které při strastiplném putování vojáků po ruské a italské frontě nafotografoval feldwebel Antonín Kurka z Třebíče. Světlo světa spatřily až sto let po válce.
K vidění jsou do 13. listopadu ve výstavní síni Muzea Vysočiny v Jihlavě na Masarykově náměstí. Tyto fotografie tvoří v dnešní době jedinečnou sbírku, která je pravděpodobně největším dochovaným souborem datovaných snímků z první světové války vytvořeným jedním autorem.
„Že mám doma na půdě po dědovi něco nebývalého, mi došlo až v pozdější dospělosti. Zůstala tam po něm bedna plná krabiček se skleněnými negativy. A všechny pečlivě popsané. Jména, místa. Pedantský úředník, který pak pracoval u Bati, se holt nezapřel,“ říká Třebíčan Radek Kurka.
Stavba odvšivárny, pohřeb kamaráda
U snímků se míhají jména jako Líbal, Jaša, Hašovský, Memre, Fejlek, Pokorný, Sluka, Trávníček, Hecht, Rauš, Krška, Hampl, Ondráček, Grunberger. A další a další.
„Pluk měl spádovou oblast od Třebíče po Pelhřimov. Takže samozřejmě i Velkomeziříčsko, Žďársko, Jihlavsko, a Novoměstsko,“ upřesnil Kurka.
U německy znějících jmen je patrné, že odvedení muži mohli být z židovských či německých rodin, s jejichž kartami osudu divoce zamíchala další světová válka.
Na snímcích jsou reálie ze života vojáků v letech 1914 až 1918 - jak jedí, popíjejí, stavějí si odvšivárnu, pohřbívají kamaráda. Nechybí záběry detailů v krajině, které už dnes neexistují - dřevěné kostely, domky chalupníků, baráky, které si vojsko v Alpách budovalo ve skalních stěnách. A je tam zachycena i vojenská technika, jež ve 21. století působí úsměvně - třeba rakouský kulomet Schwarzlose nesený mulou.
Jednu z fotografií například doprovázela popiska: Partia ve Zlotnikách Kružík, Krejčí, Nováček, Slovák a Skála z Okříšek. Skálovi v Okříškách stále žijí. A Kružíkovi jsou časté jméno okolo Brtnice.
Z další fotky dýchá síla okamžiku i po sto letech. Je na ní detail čerstvého hrobu a obličejů kolem něj shromážděných vojáků. Oním padlým je podle cedulky Leopold Hobza, rodák z Čáslavic.
Obec ho dodnes zmiňuje na svých webových stránkách v soupisu padlých z 1. světové války. Hobza odcházel do bojů z domu číslo 60. Z fotografie je patrné, že zahynul roku 1915 u řeky Zlota Lipa. Bylo mu devětadvacet let.
Jeden ze snímků zachycuje nákladní auto Austro-Daimler vzor Goliáš. „Byl to dělostřelecký tahač, který se využíval pro přepravu 305milimetrové houfnice značky Škoda vzor 16,“ upřesnil Radek Kurka.
Jeho děd si také pečlivě zaznamenával linii postupu svého pluku do mapy a ta se dochovala. I ona bude součástí výstavy. Stejně jako fotoaparáty, jimiž fotil.
„Fotografie vznikly tak, že jsem je nechal naskenovat ze skleněných negativů. Pak jsem si s nimi doma hrál, strávil jsem na nich v průběhu pěti let přes tři a půl tisíce hodin, bylo potřeba je upravit. Některé byly dost poničené, jiné nepotřebovaly skoro nic,“ říká vnuk Radek Kurka.
Podle jeho slov měl děda za války štěstí právě díky tomu, že byl dnešní terminologií něco jako provianťák. „Měl evidentně dobré vztahy s důstojníky. A dost prostoru fotografovat.“
Antonín Kurka se narodil 20. dubna 1888 jako jedno z devíti dětí mlynáře z pohankového mlýna v Řípově u Třebíče. Do základní vojenské služby nastoupil v roce 1909. Po jejím skončení odešel do zálohy. Dne 1. srpna 1914 mobilizoval jako poddůstojník v záloze ke štábu 81. pluku v Jihlavě.
Ve stejném roce zemřel na frontě jeho bratr, desátník 11. pěšího pluku dragounů Arnošt Kurka, který se zároveň stal prvním padlým občanem Třebíče v 1. světové válce.
Domů přes Vladivostok
Na frontu byl Antonín Kurka odvelen roku 1915 na Halič. Zde sloužil jako účetní poddůstojník v hodnosti praporčíka (feldwebel) u štábu polní kuchyně.
Časem doputoval až do Itálie. Po válce jeho stopa na rok mizí. Objevuje se až 3. října 1919. Z té doby pochází datovaný snímek původně japonské lodi Karachi Maru v přístavu Vladivostok.
Domů se Kurka vrátil v roce 1920. Rok poté adoptoval a vychoval syna svého padlého kamaráda z války. Zemřel v roce 1951. Svému koníčku - fotografování - zůstal věrný až do smrti.
Jeho vnuk Radek je velmi zvědavý, zda se mu po návštěvě jihlavské výstavy ozve některý z příbuzných vojáků, které jeho dědeček vyfotil.
