Jak ubíhala léta druhé světové války a tato se oproti původním plánům iniciátora stále více protahovala, začal doléhat na německý válečný průmysl nejprve plíživý a posléze akutní nedostatek některých strategických surovin. To se negativně projevovalo při výrobě zbraní, a to nejen při „materiálovém šizení“ těch nejdůležitějších zbraňových součástí, ale i tam, kde to na první pohled takový problém být nemusel. Vzpomeňme jen na německé tankisty, kteří kolikrát ve druhé polovině války trpěli absencí pryžových ochran pojezdových kol a podpůrných kladek (celoocelová kola měla za následek rychlejší opotřebení mechanických částí pohonu, jízda tanku byla ještě hlučnější, atd.).
Jednou z cest, kterak si Němci během války zabezpečovali potřebný materiál doma a v okupovaném okolí se nevyskytující, byl jeho dovoz ze spřáteleného Japonska. Jako dopravní prostředky pro takové mise připadaly v úvahu lodě.
Na druhou stranu spojení Třetí Říše s okolním světem, který by o to případně ještě stál, se snažili spojenci zabránit námořní blokádou. Nejschůdnějším řešením německého problému tak byly nevelké a relativně rychlé nákladní lodě opatřené protiletadlovou výzbrojí - zvané lamači blokád. Ke stejným úkolům se používaly i velké ponorky, ale ty také měly své limity.
Alsterufer - cíl, který stojí zato
Z japonského přístavu Kobe vyplula 4. října 1943 loď Alsterufer. Nejcennějším nákladem bylo 344 tun wolframitu, tedy wolframové rudy. Udává se, že to byla přibližně roční potřeba říškého válečného hospodářství. Kapitán Piatek měl před sebou nelehký úkol. Přes moře a oceány musel dovést svoji loď s drahocenným nákladem do bezpečí a hlavně místa určení, do některého z přístavů na jihozápadním pobřeží okupované Francie. Piatek samozřejmě, stejně jako jeho ostatní kolegové lamači blokád, obeplouval Afriku, protože cesta Suezem, Středomořím a kolem Gibraltaru by byla čirou sebevraždou.
Nejnebezpečnějším úsekem cesty tak byl severní Atlantik. Britové vyvíjeli nemalé úsilí, aby zdejší vody měli pod kontrolou. Díky zpravodajským informacím věděli od 25. prosince i o plavbě Alsteruferu. Teď stačilo pouze nešťastnou loď nalézt. Úkol to byl samozřejmě těžký, ale ne nemožný díky palubním radarům pro detekci hladinových cílů, kterými byly vybaveny průzkumné bombardéry Pobřežního velitelství RAF (Coastal Command).
Létající člun Sunderland Mk.III. Několik strojů tohoto typu se angažovalo při honu na lamače blokád - loď Alsterufer.
Pobřežní velitelství RAF a Královské námořnictvo byly na nohou. Dopoledne 27. prosince byl Alsterufer objeven čtyřmotorovým létajícím člunem Sunderland od 201. perutě. V dalších hodinách na loď zaútočily dva letouny stejného typu, jeden od 422. perutě RCAF a jeden opět od 201. perutě. Jejich pumy, ač dopadly blízko lodě, neměly na její další osud pražádný vliv.
Na nohou byla i 311. československá bombardovací peruť, která již od léta 1942 spadala pod Pobřežní velitelství RAF. Šest čtyřmotorových Liberatorů GR Mk.V naší perutě, každý samozřejmě osamoceně, se vydalo hledat svou oběť nad rozlehlou a pustou hladinu nevlídného Biskajského zálivu. Psí počasí však donutilo čtyři stroje k předčasnému návratu. Dva z liberatorů pátraly dál.
K samotným liberatorům se sluší dodat, že verze GR (General Reconnaissance) byla speciálně určená pro dálkový námořní průzkum a k případnému ničení nalezených cílů. Pro tyto úkoly disponovala oproti klasickým bombardovacím liberatorům radarem ASV (Air to Surface Vessel) a naopak mohla nést mnohem slabší pumovou výzbroj. Na ponorky a lehčí hladinová plavidla to však stačilo. A některé stroje měly na přední části trupu pomocné plochy s kolejnicemi pro celkem osm kusů neřízených raket.
Rána do černého
Válečné štěstí potkalo posádku letounu s trupovým kódem „H“ (Serial Number BZ796). Velitelem a prvním pilotem byl Oldřich Doležal, jeho pravou rukou byl druhý pilot Robert Procházka, navigátorem a bombometčíkem byl Zdeněk Hanuš, nejdále viděl radarový operátor Jindřich Hahn, u vysílačky seděl Marcel Ludikar a ochrana před nepřátelskými stíhači stála především na bedrech a kulometech palubních střelců: Františka Veitla, Ivana Schwarze a Josefa Koska.
Názorný snímek ukazující řešení raketové výzbroje na čtyřmotorových liberatorech.
Kolem půl čtvrté odpoledne byl navázán radarový kontakt s cílem vzdáleným 60 mil. Protože se v dané oblasti nemělo dle předpokladů nacházet žádné jiné plavidlo, šla posádka liberatora za echem téměř najisto, že je dovede k Alsteruferu. Při přiblížení k lodi a sledování cíle přivítala naše letce protiletadlová palba, tedy nepřímý důkaz, že je dole nepřítel. Útok mohl začít.
Hodinky ukazovaly sedm minut po čtvrté hodině odpolední. Těžký čtyřmotorový bombardér se rychle řítil mírným střemhlavým letem z výšky asi 800 stop (necelých 250 metrů) na svou budoucí kořist. Ale v tom okamžiku ještě o tom, kdo bude kořistí, rozhodnuto nebylo. Zuřivá protiletadlová střelba mohla být smrtelná. Projektily ráží 105 mm, 37 mm, ale i 20 mm byly silným argumentem v neprospěch lovce. Pilot a bombometčík v liberatoru se však nemohli rozptylovat tím, kde co lítá. Soustředění na splnění úkolu k tomu ostatně ani prostor nedávalo.
Ve vzdálenosti kolem 500 metrů od Alsteruferu odpálil Oldřich Doležal neřízené rakety. Ty se postupně po dvojicích vydaly na nejdůležitější pouť svého života. Pět z nich loď zasáhlo. Ale to už se letoun přiblížil natolik, že by se snad dala rozeznat panika v očích německých námořníků, kteří zrovna neměli žádné zaměstnání u protiletadlových zbraní, hasících přístrojů a podobně. Přišla chvíle Hanušova. Dvě pumy, jedna 500librová a jedna 250librová, opustily pumovnici. Jedna vygenerovala efektní gejzír vody těsně u boku lodě a jedna zmizela v jejich útrobách. Ve výšce 300 stop (asi 90 metrů) se bombardér přehnal nad lodí a zadnímu střelci se naskytl pohled na zničující výbuch, osud Alsteruferu byl zpečetěn.
Útěk za svobodouBývalí letci RAF unesli v roce 1950 tři letadla ČSA. K emigraci je donutila hrozba perzekucí ze strany vládnoucího režimu. Propracovanost a hladký průběh akce jsou dodnes světový unikát. Jedním z protagonistů byl i Oldřich Doležal. Více v článku.  |
Loď zachvátily požáry, které nebyla posádka schopna zvládnout. Vypráví se legenda o dvou jedincích, kteří se zašívali v podpalubí a hráli šachy. Ani poplach při objeveni liberatoru je nedokázal od rozehrané partie odtrhnout. Tu ukončila remízou až jedna z explodujících raket. Dva zarytí šachisté se tak měli stát jedinými přímými oběťmi útoku. Zbývajících 74 námořníků se přesunulo do záchranných člunů a později je vylovilo Královské námořnictvo. Opuštěná a částečně vyhořelá loď se však tvrdošíjně odmítala poddat tichým hlubinám, příštího dne ji tam musely poslat dva liberatory od 84. perutě.
Ale i útočící liberator třistajedenáctky doznal menší úhony. Na základně přistál s poškozeným motorem od protiletadlové střelby. Při výsleších britskými zpravodajci se zajatci vesměs do jednoho netajili obdivem k posádce vítězného bombardéru a poražený kapitán otituloval našeho velitele starým mazaným lišákem. Ještě větším oceněním pak bylo pro Oldřicha Doležala dekorování britským Záslužným leteckým křížem (DFC, Distinguished Flying Cross). Stejné vyznamenání za tuto akci obdržel i Zdeněk Hanuš, všichni ostatní členové posádky dostali Československé válečné kříže 1939.
