„Z přístupu Národního divadla jsem byl úplně nadšený. Ještě dřív, než jsem stačil požádat, aby nám pro tuto akci zapůjčili Národní divadlo, se ozval jeho ředitel Jan Burian, který s ničím jiným nepočítal. Úplně mě to dojalo,“ řekl Kejval o skutečnosti, že Věra Čáslavská se po pohřbu Emila Zátopka v roce 2000 stala teprve druhou sportovní osobností, s níž se veřejnost rozloučila v historické budově.
Jeho slova uznání a díků tím ale nekončila.
„Chtěli jsme, aby se s Věrkou rozloučili nejlepší umělci. A odezva byla úžasná, každý, kdo mohl, nám pomohl. Ať to byl režisér a scénárista Michal Caban, Marek Eben, který celý vzpomínkový pořad uváděl, nebo baletní soubor Národního divadla. Snažili jsme se to udělat tak, jak by si Věrka přála. Ona byla trošku rebel, nelíbilo by se jí, kdybychom ronili slzy. Myslím, že jsme to naplnili, jsem zvědavý, jak to přijala veřejnost.“
Na závěr téměř dvouhodinového pořadu začali sportovci, umělci, politici a všichni lidé, kteří se v hledišti Národního divadla sešli, zpívat hymnu. A odzpívali ji kompletní, tedy československou, tudíž i se slovenskou částí.
„Bylo to naprosto spontánní. Šel jsem se do režie zeptat Michala Cabana, jestli to náhodou nebylo naaranžované, ale ujistil mě, že ne. Seděl jsem vedle předsedy Slovenského olympijského výboru Jána Nováka a když lidé pokračovali i se slovenskou částí, byl dojatý. Věrka byla velká vlastenka, bylo to super, jako na její přání,“ přiblížil Kejval.
Skutečnost, že Čáslavská byla po Emilu Zátopkovi, jehož pohřeb proběhl v Národním divadle v listopadu roku 2000, teprve druhým sportovcem, jehož pietní akt se v historické budově uskutečnil, Kejvala nezarazila.
„Jiná budova nenapadla nejen mě, ale ani ostatní včetně pana ředitele divadla – všichni jsme chápali, že rozloučení se nikde jinde uskutečnit nemůže, větší sportovní osobnosti jsme neměli. A myslím, že to bylo velmi důstojné. Proběhlo to trošičku jinak, než jsme původně zamýšleli, protože opravdový pohřeb se na přání rodiny uskutečnil ve čtvrtek v šumperském krematoriu, ale to jsme respektovali. Rodina se zkrátka řídila poslední vůlí Věrky,“ pokýval hlavou šéf ČOV.
Podle prvních reakcí podle Kejvala vznikl mezi předními sportovci před pietním aktem přetlak. Třeba zlatý judista z Ria Lukáš Krpálek byl v hledišti, ačkoli se na něj, pokud jde o vystoupení na jevišti, nedostalo.
„A olympijská vítězka ve snowboardcrossu Eva Samková mi rovnou řekla, že kdybychom ji nepozvali, přišla by stejně.
Všichni vyjádřili, co pro ně Věrka znamenala. Ročně měla desítky, stovky besed, pro dvacet dětí nebo pro plnou tělocvičnu. Ona byla nekonečný optimista – všechny strašně povzbuzovala, a bylo jí jedno, jestli to bude olympijský vítěz, anebo nějaká holčička, která začíná se sportem. Věra v sobě měla nevyčerpatelný zdroj energie,“ uzavřel Kejval.
