Písničkář Tomáš Kočko je svou duší i tvorbou spřízněn se severem Moravy a Slezskem. Okouzlen poetikou Beskyd na sebe nechává působit lidovou kulturu, nářečí i místní poezii. Na jeho nejnovějším albu nazvaném podle slovanské ikonografie Velesu je dokonce jedna píseň inspirovaná přímo Ostravou. Konkrétně jeho pěší poutí z Ostravy do Brna, kterou absolvoval v minulém roce.
Směrem Ostrava – Brno se ale vydal už po skončení svých studií na ostravské konzervatoři. „Trvalé bydliště mám totiž ve Frýdku, ale od vysokoškolských studií žiju v Brně. Moje srdce patří zdejšímu kraji. Já prostě nejsem Brňák,“ vyznává se Tomáš Kočko.
Tomáš Kočko
|
Ještě než ale odešel po maturitě do Brna, hrál na jevišti ostravského divadla. „V Hamletovi jsem měl roli vojáka. To bylo ještě za totality, když u Myronů režíroval Bedřich Jansa. Pamatuju si na scénu, která byla udělána tak, že uprostřed byl kanál a ze všech stran se tam slévala krev. Jako študáci z konzervatoře jsme to měli za dobrý ‚šolich‘. Chodili jsme v hábitech a se samopaly. Na premiéře jsem zapomněl odnést z jeviště buben. Byla to scéna kejklířů a následovala intimní scéna mezi Hamletem a matkou a tam uprostřed ložnice zůstal ten můj buben. Strašně jsem se před panem režisérem pak styděl,“ vzpomíná.
Jeho seznamování s Ostravou ale začalo ještě o pár let dříve, když poprvé vystoupil z vlaku na nádraží Ostrava střed. „To si pamatuju z Ostravy jako první, když jsem přijel na konzervu s violou v ruce. Bylo to tak přízračné. Šel jsem kolem staré Karoliny, nade mnou jezdily vozíčky s uhlím, hrozně to vrzalo a skřípalo. Byla to obrovská stará páchnoucí budova a šlo se kolem ní nadjezdem dokola. Nadjezd byl tehdy úplně nalepený na té továrně, koksovně. Když jsme minulý rok hráli na Coloursech, poprvé jsem byl v Dolních Vítkovicích. Měl jsem déja vu, jako bych se vrátil do svých studentských let, tytéž budovy a opět tak zblízka.“
Dnes se na místě koksovny nachází obchodní komplex, zdánlivě zcela jiná, supermoderní záležitost. Ale až takový rozdíl v tom podle zpěváka nemusí být. Tovární hala k té obchodní má v něčem blízko, přestože Ostrava už není taková, jaká bývala.
„Předtím to bylo celé šmouhaté, cihlově režné, dnes je to bílé a vypadá to skutečně jako atomová elektrárna. Celá Ostrava se strašně změnila a ani konzervatoř už není tam, kde bývala. Dříve se nacházela v budově kláštera u hornické průmyslovky za Parníkem,“ vypočítává písničkář vývoj města.
V Ostravě prožil také revoluční rok 1989
Ze školy si pamatuje na herečku Evu Vejmělkovou. Když nastoupil, byla v posledním ročníku. V nižším ročníku pak studovala Andrea Konstantinovičová, polovina pěveckého dua Tara Fuki.
„Nepatřil jsem k pařičům, nechodil jsem do Alíka, do Radioklubu. S Karlem Odehnalem jsme si vyhlídli zeď, která je u koryta Ostravice, tam jsme se po ní vzpínali a traverzovali,“ líčí.
Tomáš Kočko & Orchestr
Na konzervatoři zažil také revoluční rok 1989 a silně na něj zapůsobila návštěva Karla Kryla. „Revoluci jsem prožil ve čtvrťáku. Přijel k nám zazpívat Karel Kryl, to byl zážitek. Zástupcem ředitele byl tehdy Hugo Dunaj, kovaný komunista, ale neškodný. Nic neučil, chodil suplovat a na jeho neuvěřitelné hlášky v jadrné ostravštině se všichni těšili. Vím, že i jeho kolegové z profesorského sboru si to tajně zapisovali. Jeho projevy vždycky začínaly slovy: Važeni pedagogove a pedagogošky – a končily: Jsem na vás hrdy a statečny!“
Ne vždy se ale v Ostravě všechno odehrávalo tak idylicky. Někdy to v ní bylo i velmi nebezpečné, obzvláště poté, co zapadlo slunce. „Cikáni mně rozbili pusu, když jsem se byl s jednou krásnou akordeonistkou projít navečer na haldu Emu. Když jsme se vraceli, tak na mě vlítli, nevím proč. Romantický večer byl zakončen cestou na policajty a do nemocnice. Mám na Ostravu památku,“ usmívá se.
Píseň o Ostravě má úspěch
Zatím svou nejintenzivnější zkušenost s Ostravou prožil nedávno, když si ji obešel pěšky od soutoku Odry s Ostravicí. „Protože mám Ostravu rád a potřebuju neustále propojovat jih, kde žiju, se severem, který ze sebe člověk nemůže vydloubnout, tak jsem loni z Ostravy do Brna šel pěšky s kamarádem. On chtěl sice jít do Brna z Prahy, ale to jsem odmítnul s tím, že je to zbytečná cesta. Sraz byl u morového sloupu na náměstí,“ vypravuje s tím, že si dali kafe u Divadla loutek a rozložili mapy.
Webové stránky Tomáš Kočka |
Pak batohy na záda a vyrazili k soutoku Ostravice a Odry, odkud následoval celodenní trek do CHKO Poodří mezi rybníky. „Z té chůze jsem byl tak přetažený, že jsem nemohl v noci usnout. Ostrava je obrovská. Vždycky jsem chodil po horách, po Beskydech, ale tady to byla úplně nová zkušenost. Obrovské louky, rovné jako když střelí, a z nich trčí nádherné stromy, topol nebo dub. Začalo pršet, padla mlha, zničehonic se z ní vynořovaly ty stromy. Nikde nikdo... paráda! Takže moje oblíbené místo v Ostravě je teď soutok Ostravice a Odry,“ prozrazuje písničkář.
Tato intenzivní zkušenost se záhy přetvořila ve slova a melodii. „První večer, když jsem byl přetažený, jsem se převaloval ve stanu a četl Asimovu Nadaci. Pak jsem zřejmě usnul a v tom stavu mezi bděním a sněním se mi vynořila melodie a text. Během noci jsem měl hotovou písničku. Ráno, když jsem se vzbudil, říkám si: Jak to bylo? Slova zůstala, ale melodie neseděla. Frázování se nějak pokroutilo či co... Během cesty jsem ji ale opět objevil. Rytmickou chůzí se dostanete do jiné hladiny, sladíte se, mlčíte, jdete, mysl se osvobodí... Písnička, která se jmenuje Chors, je teď na mé nové desce Velesu,“ dodává Tomáš Kočko.
Novinka s ostravskou písní se líbí a je úspěšná. Už třetí měsíc se totiž drží v TOP 20 World Music Charts Europe.
