„Pojď, Zuzko,“ zakřičela ve čtvrtečním večeru na Olympijském stadionu Barbora Špotáková. Stála u páté překážky, v rukou vlajku a fandila. Po oválu právě utíkala ve finále Zuzana Hejnová. A slyšela ji.
Jedna před chvílí medaili vybojovala, druhá se o ni právě rvala.
Bylo by krásné slavit spolu, blesklo předtím hlavou Hejnové. Ale až takový happy end na českou atletiku toho večera nečekal.
Po bronzovém dramatu oštěpařky Špotákové doběhla překážkářka Hejnová ve svém finále čtvrtá.
Jedna kráčela ze stadionu celá rozzářená a říkala: „To bylo nádherný, ještě dlouho budu křepčit.“ Ta druhá? Předvedla před chvílí svůj nejrychlejší běh v sezoně, která se zdála zpackaná. „Musím čtvrté místo vzít s pokorou,“ pronesla. „Když pomyslím na to, jak se sezona vyvíjela, tak je super.“
Během pouhých deseti minut se na stadionu v Riu opět jednou protnuly a dost možná i společně završily olympijské kariéry dvou výjimečných českých sportovkyň.
Potkávaly se už dávno.
Když Špotáková začínala s kariérou coby vícebojařka, bydlela na akcích s Michaelou Hejnovou, starší sestrou Zuzany. Později, kdy do reprezentace přišla Zuzana, bývala pro změnu na pokoji s ní. „Máme k sobě hodně blízko,“ říkala.
Pro českou atletiku společně zajistily čtyři olympijské medaile a tři tituly mistryně světa.
Brzy to vše možná skončí.
Hejnové bude letos třicet. Špotáková oslavila 35. narozeniny.
Ve startovním poli svých finálových závodů byly obě ze všech účastnic nejstarší. Jejich generace se vytrácí ze scény, do popředí a na trůn se tlačí mladší dračice. Zlato mají 21letá chorvatská oštěpařka Kolaková a 26letá americká překážkářka Muhammadová.
Hejnová chce závodit ještě za rok. Špotáková už před Riem plánovala, že sice bude házet dál, ale už nikoliv na vrcholné úrovni. „S takovým tréninkovým nasazením do toho jdu naposledy,“ řekla.
Nebo to bude jinak? Přehodnotí vše a vydrží až do dalších her?
Takovou představu teď svorně odmítají.
A teď druhá liga za Duklu?
„Myslím, že by Bára měla dál závodit,“ soudí Rudolf Černý, kouč Špotákové. „Mohla by si říct: Jsem zase nahoře, přece toho nenechám. Ale také může usoudit: Někam jsem to dotáhla, mám toho na téhle úrovni dost, raději budu házet jen druhou ligu za Duklu.“
Špotáková se nyní kloní k variantě Dukla.
„Házet nepřestanu. Házet mě baví, i když někomu to možná přijde úplně stupidní,“ vykládá. „Je jen otázka, na jaké úrovni to budu provozovat dál. Kdyby se mě někdo zeptal před závodem, řeknu mu, že končím. Ty nervy už nemám zapotřebí. Byly fakt hrozné.“
Je matkou, stará se o tříletého Janečka i o dům se zahradou. Dovede si snadno představit, že v životě, kdy občas složitě lavírovala mezi rodinou a sportem, se přenastaví do klidnějšího režimu.
Tokio je příliš daleko
Hejnová má zatím před očima vidinu loučení na mistrovství světa 2017 v Londýně. Tam chystá návrat na medailové stupně. „Chtěla bych potřetí v řadě vyhrát svět. Věřím, že kdybych letos byla zdravá, nikdo na mě nemá. Když za rok zdravá budu, zase jim ukážu.“
Pokud se však před ní zmíníte o hrách v Tokiu 2020, odmítavě zakroutí hlavou: „To je daleko. Tak daleko se nekoukám.“
Nevylučuje tedy, že tam bude?
„Zatím to vylučuju,“ rychle reaguje. „Kdo nežije můj život, neumí si představit, jaká je to dřina a co všechno tomu musíte obětovat. Nejen trénink, ale všechno okolo. Je to náročné.“
Tokio je vzdálené čtyři roky. Po londýnském mistrovství už bude vzdálené pouze tři roky. „Jasně, pak je v roce 2018 Evropa, kterou jsem ještě nevyhrála, a po ní budou chybět jen dva roky,“ zasměje se. Hned zvážní: „Chtěla bych mít taky nějaký normální život.“
Je velmi pravděpodobné, že v Tokiu už je neuvidíme. Jedna slavná česká atletická kapitola se uzavře. A nástupkyně, které by stejně jako ony pravidelně vozily medaile, jsou stále v nedohlednu.
