Projekt jste pojmenovali Jaro, léto, podzim, zima... a jaro. Pod stejným názvem je známý i film od korejského režiséra Kim Ki-duka. Je to náhoda, nebo vás film nějak inspiroval?
Dispozice našich domů dost ovlivňují, jak žijeme své životy. Nebyla to přímo inspirace, spíše až následná analogie. Dvě hlavní postavy filmu spolu sdílejí jeden prostor, který je oddělen dveřmi, zeď okolo ale chybí. Když se navštěvují, přesto klepou na dveře.
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Moderní byt.
Život v jednom prostoru vyžaduje vzájemný respekt obyvatel. Má to svoje výhody a nevýhody. Mnoho lidí tvrdí, že by v takovém prostoru nemohlo žít, a považují to za univerzální pravdu. Těžko si představují, že někdo bydlí úplně jinak. Bydlení je v Česku stále extrémně konzervativní záležitost.
Jak vypadal prostor před vaším zásahem? Co vše bylo nutné provést, aby byl obyvatelný?
Na první pohled takřka stejně, jenom chyběla okna, takže zde byla tma. Chyběly také průchody v táhlech. Nikdo si moc nevěděl rady, co s místem dělat a nezničit ho. Krov byl v naprosto perfektním stavu a nebylo třeba cokoliv měnit.
Celým interiérem prostupují táhla. Bylo nutné je zde zachovat, nebo šlo o váš záměr?
Táhla už na půdě samozřejmě byla. Stále plní svoji roli a drží pohromadě celý krov, bez nich by to nešlo. Naskytla se možnost je odstranit a krov svázat v rovině stropu/podlahy, nicméně utrpěla by autenticita a konstrukční logika krovu. A jakmile se jednou s vyřezáváním začne, těžko se pak rozhoduje, kde skončit.
Původní stavitel nebyl hlupák, nedal je schválně do takto nevhodné výšky, původně to byla aula spojená se spodním patrem a táhla byla asi šest metrů nad zemí.
Hlupák byl bolševik, který prostor zastropil. Rozhodnutí táhla zachovat tak bylo určující pro celý projekt, taková nepřekročitelná hranice, se kterou jsme se museli vyrovnat.
Majitelé bytu žijí dlouhodobě v zahraničí. S jakými požadavky na praktickou a estetickou stránku jejich zázemí na Moravě se na vás obrátili?
Majitelé věděli, co si kupují, neboť rámcový projekt a vizualizace byly hotové. Vesměs chtěli vše tak, jak to bylo na vizualizacích. Jediný rozpor byl v materiálech. Majitelé chtěli třeba skoro všude kámen. Museli jsme jim vysvětlovat, že kámen je v Česku velmi drahý a není možné s tím vyjít v rozpočtu.
Jaké materiály jste zde použili a proč?
Strop-podlaha byl dodělávaný někdy za minulého režimu. Tedy v době, kdy kvalita konstrukcí byla na nejnižší myslitelné úrovni. Všechny vestavby jsou tedy lehké a jednoduché. Podlaha je suchá s gumovou potahovinou. Jinak se používala ocel, nové i staré dřevo. Zařízení je velmi úsporné.
Jak jsou zde řešeny úložné prostory?
Celá vstupní chodba je jedna velká skříň, ve které jsou ukryté hlavní úložné prostory, ale i dveře do hlavního prostoru a koupelny. Další šatna je ukrytá v boxu pod postelí.
Celou kuchyň tvoří jediný, ale velkorysý ostrůvek poskytující dostatek pracovní plochy i úložných prostor. Hladké povrchy z nerezové oceli příjemně kontrastují se strukturovaným a barevně rozmanitějším dřevem.
Narazili jste v průběhu rekonstrukce na něco, co vás přimělo hledat jiná řešení, než jste měli původně v plánu ve fázi projektování?
Při rekonstrukcích je nezbytné být na to připravený, nikdy nemůžete vše vyprojektovat předem, protože jak práce postupují, objevují se nové skutečnosti a skryté poklady. Tady ale šlo vše kupodivu hladce.
Je pro vás zajímavější pracovat na novostavbách, nebo oživovat staré prostory? Jaké je vaše „zadání snů“?
Rekonstrukce nám připadají mnohem zajímavější než novostavby. Hlavní, co nás zajímá, je kontext. A čím zajímavější a komplikovanější je, tím je práce zábavnější. Stavět na poli není výzva. Bourání většinou lidem vymlouváme. Sice rekonstrukce obecně klade mnohem větší míru odporu, ale oživit mrtvý dům je krásný pocit. Domnívám se, že pro tak málo lidí je zde až příliš domů.
A zadání snů? Konverze nějakého brownfieldu a jeho znovuuvedení do života. Ať už by mělo jít o něco malého, nebo i rozsáhlejší areál. Všichni tři jsme podobné téma zpracovávali jako diplomový projekt. Česká města mají velké vnitřní rezervy a měla by se naučit je efektivně využívat.
Všudypřítomná táhla drží celý krov a zároveň ho opticky rozdělují. Architektům se naskytla možnost je odstranit a krov svázat, ale rozhodli se raději ponechat prostoru autenticitu a na první pohled nepříliš praktické řešení přijmout jako hranici, se kterou je potřeba se vyrovnat.
Autoři projektuORA (Originální Regionální Architektura): Jan Hora, Barbora Zmeková, Jan Veisser Zabývají se studiem tradičních typologií, pro všechny jejich projekty je určující hluboká kontextualita. Zajímá nás město stejně jako venkov, velké úkoly stejně jako malé. Projekt v Mikulově má užitnou plochu 140 m2 a byl dokončen v roce 2012. |
Poznámka: fotografie vznikly před nastěhováním majitelů.
