Čím rychleji jedete, tím méně toho vidíte. Tak zní nejjednodušší definice tunelového vidění. A právě motorkáři, kteří frčí po silnicích v rychlostech nad 130 km/hod, jsou touto zákonitostí pochopitelně ohroženi nejvíce.
Zatímco zorné pole motocyklisty s integrální přilbou na hlavě v nulové rychlosti je zhruba 110 stupňů, při rychlosti výrazně překračující povolený maximální dálniční limit se blíží nule. „Jízda vysokou rychlostí skutečně připomíná jízdu v tunelu. Řidič ostře vnímá omezený výsek silnice, vše ostatní jako by neexistovalo,“ říká Roman Budský z Týmu silniční bezpečnosti.
Navíc v případě nenadálé situace, kterou musí jezdec v jedné stopě řešit, může docházet k dalšímu zúžení zorného pole. Čím větší množství informací je třeba v daný okamžik zpracovat, k tím většímu zúžení zorného pole dochází.
Při rychlé jízdě ovšem platí ještě jedno pravidlo. Čím víc kilometrů máte najeto, tím toho vidíte víc. „Hodně záleží na vyježděnosti konkrétního řidiče. Nadprůměrně ohroženi proto bývají začátečníci,“ říká Vladimír Mašek, šéfinstruktor projektu Učme se přežít.
Tolik potřebné periferní vidění se totiž u jezdců zlepšuje teprve postupně s najetými kilometry. „K optimálnímu vizuálnímu vnímání při řízení vozidla dochází až po ujetí zhruba 50 000 kilometrů, a to v různých dopravních podmínkách. I to je jednou z příčin zvýšené nehodovosti začátečníků,“ varuje Roman Budský.
Podle něj zkušení řidiči s tunelovým viděním počítají. Vědí, že se jedná o objektivní zákonitost, před kterou není úniku. „Předvídavá jízda není výrazem jezdecké nezralosti, ale naopak řidičské zkušenosti,“ doplňuje Budský.
