Bydlela jsem u kamarádky, byly jsme tři holky v maličkém bytě v Akasace v centru Tokia. Všude jsme měly blízko, ale ubytování bylo strašně malé. Dva pokojíčky, kuchyňka a sociální zařízení.
Časem jsem se seznámila s mým budoucím manželem a začala jsem hledat větší bydlení. Cizinci to v Japonsku nemají jednoduché, místní jim neradi pronajímají byty a pokud ano, požadují garanta - Japonce, který se za cizince zaručí v případě problému či neplacení nájmu. Většina se samozřejmě za nikoho zaručit nechce, jsou to pro ně zbytečné starosti.
Fotogalerie |
Navíc je nutné složit kauci ve výši tříměsíčního nájmu, nájem za první měsíc a zaplatit stěhování, které stojí přibližně také jeden nájem. Měla jsem štěstí a po měsíci hledání jsem našla krásné 2 +kk v rodinném domě v centru Tokia v Nishi Azabu. Pro mě a časem i přítele bylo 29 metrů čtverečních dostačující. Většinu času jsme trávili v práci a domů se chodili jen vyspat.
Nájem byl ale šílený. Platili jsme měsíčně 185 tisíc jenů v přepočtu 40 700 korun. Když jsme si koupili auto, zjistili jsme, že parkoviště v této oblasti vyjde v přepočtu téměř na 15 tisíc měsíčně.
Po pár letech jsme se rozhodli z centra metropole odstěhovat. Chtěli jsme si koupit byt mimo Tokio, tak jsme se odstěhovali do 28 kilometrů vzdáleného Matsuda. Je to poklidné město plné zeleně.
Oproti pronájmu byla koupě velmi snadná. Potřebujete jen peníze. Našli jsme hezký třípokojový byt s rozlohou 56 metrů čtverečních v pětipodlažním domě naproti parku. Ještě jsme neměli dítě a bylo to pro nás ideální. Do práce jsme dojížděli 40 minut přímou linkou, takže bez problému, většinou jsme stejně jezdili autem.
Připomíná mi to českou vesnici
V roce 2008 jsme na tři a půl roku z Japonska odjeli a byt pronajali. Po návratu v roce 2012 jsme už měli syna a postupně jsme zjišťovali, že je nám byt malý. Začali jsme hledat v Matsudo dům. Lokalitu jsme si oblíbili, máme to zde rádi, není tady tak hustá zástavba jako v Tokiu, což je pro rodinu s dítětem ideální.
Trvalo tři roky, než jsme našli vhodný dům se zahradou a většími pokoji. V Japonsku je velmi málo prostoru a každý metr čtvereční se cení a využívá. Vyhlédnutý přízemní domek s vnitřním atriem má obytnou plochu velkou 170 metrů čtverečních, dvě parkovací místa a zahradu.
Ve vnitřním atriu mi tři měsíce v roce kvete kamélie.
Z tradiční japonské místnosti je pracovna, která se dá posuvnými dveřmi zavřít.
Do domu jsem se zamilovala na první pohled. Líbí se mi dřevěné podlahy, obrovská okna i tradiční japonská místnost, z které jsem si udělala pracovnu. Posuvnými dveřmi se dá zavřít a tím oddělit od otevřeného obývacího pokoje a jídelny.
Největší radost mám ze 150 metrů čtverečních velké zahrady, kde podél plotu pěstuji zeleninu, bylinky a kytky, ve vnitřním atriu mi tři měsíce v roce kvete kamélie. Oblast je rezidenční, nikde nejsou výškové budovy a okolí mi připomíná české vesnice. Cítím se tu jako doma.
Děti ze sousedství si hrají před domem nebo přelézají přes plot k nám na zahradu. V létě máme napuštěný bazén a také grilujeme, to není v Japonsku příliš běžné. Syn má školu necelý kilometr od domu, nedaleko je koupaliště a krásný velký park. Pro rodinný život je to výborná oblast. Měli jsme opravdu štěstí, protože náš dům se zahradou je v Japonsku neobvyklý.
Japonské byty nemívají ložnici
Zdejší byty a domy jsou malé, většinou je zastavěná plocha 120 metrů čtverečních včetně parkovacího stání. Japonci jsou velmi skromní a na malé prostory jsou zvyklí. Nemají klasickou ložnici, ale spí na futonech, matracích, které ráno složí a uklidí do skříně a danou místnost využívají přes den jako běžný pokoj.
Pohled na náš dům z ulice
My máme klasickou ložnici a i syn má ve svém pokoji normální postel. Nábytek už jsme měli z předešlého bytu. V obývacím pokoji máme elektrický krb, který mi připomíná domov.
Topíme klimatizací, protože v Japonsku není centrální topení a domy nejsou izolované. Japonci jsou zvyklí na „studený odchov“. Doma moc netopí, protože je teplo drahé. Topí vždy jen v místnosti, kde právě jsou.
Cizinci to tu mají s bydlením těžké
Lidem, kteří by se chtěli do Japonska přestěhovat, bych doporučila hlavně trpělivost. Není to tady vůbec jednoduché. Pokud sem člověka nepošle firma nebo nejde studovat, není ani možnost jen tak získat víza k pobytu. Bez víz si člověk vůbec nemůže byt pronajmout. Musel by bydlet v hotelu, hostelu a podobně.
I s vízy je pronájem bytu velmi komplikovaný a finančně náročný. Poplatky se platí garantovi i realitní kanceláři. Navíc tříměsíční kauce se po výpovědi málokdy vrací. Majitel většinou peníze použije na rekonstrukci bytu pro nové nájemníky. A každé dva roky se platí jeden měsíční nájem za obnovení smlouvy. Pronájem je zde velmi drahá záležitost.
Výzva do cizinySvé bydlení a zkušenosti z ciziny pošlete na adresu bydleni@idnes.cz pod názvem Češi v zahraničí. K textu prosím připojte několik snímků svého bytu, pokoje nebo rodinného domu. Zajímavé a podnětné příběhy zveřejníme. |
Cena se samozřejmě odvíjí od lokality. Tokio je třetí nejdražší město na světě a ceny se podle toho pohybují. V centru stojí garsonka měsíčně 120 tisíc jenů v přepočtu
26 400 + poplatky. Dál od centra se ceny snižují a například v naší oblasti se dá za stejnou částku pronajmout hezký čtyřpokojový byt.
V případě pronájmu je třeba počítat s tím, že vás hodně majitelů odmítne jen pro to, že jste cizinec. To byl vlastně důvod, proč jsme si koupili první byt. Manžel, v té době přítel, má sice japonské občanství, ale není původem Japonec a já cizinka, takže jsme měli problém si nějaký pěkný byt k pronájmu najít. Po druhém odmítnutí se manžel naštval a začal hledat byt ke koupi. To už problém nebyl, protože peníze nemají národnost ani státní příslušnost.
Šikovné ruce mají cenu zlata
Japonsko je zajímavé v tom, že zde nemovitosti klesají na ceně, takže je výhodné koupit starší dům a sám si jej opravit. Je to pak opravdu dobrá investice. Starší domy jsou mimo Tokio levnější, protože rekonstrukce stojí velké peníze. Když je ale člověk šikovný, vše dělá svépomocí a přiletí mu na pomoc český tatínek, je to velká výhra.
Ruční práce jsou tu velmi ceněné. Třeba jen za výměnu kliky u koupelnových dveří chtěli řemeslníci 20 tisíc jenů v přepočtu 4 400 korun. To mě naštvalo. Zajela jsem do obchodu, kliku za 700 korun koupila a vyměnila sama. Manžel a později i kamarádky byly v šoku, protože tady něco takového nikdo neumí a nikdy sám nedělá. Zlaté české ručičky jsou zde k nezaplacení.
