Do Štědrého dne roku 1991 zbýval pouhý týden. Na sídlišti na Jižním Městě však v mrazivém a trochu zamženém večeru v úterý 17. prosince na svátky myslel málokdo. Bloky panelových domů osvěcovaly blikající modré majáky policejních aut. V jednom z bytů pracovala výjezdová skupina z policejního ředitelství čtvrtého obvodu a mordparta pražské městské správy.
„Na místo jsme přijeli na základě oznámení Jiřího P. Ten na tísňovou linku 158 oznámil, že svou manželku nalezl v bytě mrtvou,“ konstatoval jeden z hlídkových policistů, který přijel mezi prvními.
Žena ležela v obývacím pokoji v krvi. Na místě činu policejní technici nalezli nůž se zlomenou čepelí. „Smrt nastala v souvislosti s bodnými poraněními,“ diktoval do záznamu výjezdový lékař plukovník Karel Vomáčka.
Policisté z „výjezdovky“ v bytě během několikahodinového ohledání místa činu našli mimo jiné tonfu. Tahle zbraň nikomu z rodiny P. nepatřila. To potvrdil Jiří P. i jeho šestnáctiletý syn Lukáš.
Večer 17. prosince proběhly první výslechy otce a syna. Starší z obou mužů vypověděl, že se v kritický večer vrátil ze zaměstnání, kde byl celý den. Syn policistům řekl, že odpoledne venčil psa. Ničeho podezřelého si podle svých slov nevšiml. „Vystupoval sebevědomě, mluvil klidně, logicky, přesvědčivě,“ popsal jeho výpověď někdejší šéf vyšetřovatelů v Praze 4 plukovník Zdeněk Janíček.
I na počátku 90. let, v době s raketově rostoucí kriminalitou, platilo pravidlo, že většina vrahů pochází z nejbližšího okolí oběti. Platilo to i v této kauze. Ovšem tak, že zkušení vyšetřovatelé zůstali překvapení. Rodina patřila k dobře situovaným. Mezi Jiřím P. a jeho ženou kriminalisté neodhalili nějaké mimořádně třaskavé konflikty, které by mohly gradovat krvavým atakem. Operativci prověřili také alibi Jiřího P. Bylo bez poskvrnky.
Kamarád se o něco pořezal
Jako „vzorňák“ působil také syn Lukáš. Student gymnázia označovaného jako výběrové. Rodiče ho posílali do hudebních kroužků, neupírali mu slušné kapesné. Máma ho přiměřeně rozmazlovala. Ani kantoři nějaké Lukášovy zvláštní excesy s kázní či problémy s prospěchem nehlásili.
Policisté jednoho po druhém vyslýchali Lukášovy spolužáky a kamarády. Nakonec se zaměřili na dva, šestnáctiletého Jana D. a o rok mladšího Štěpána N.
U něj kriminalisté nemohli přehlédnout řeznou ránu. Biologická expertiza později prokázala, že jeho krevní skupina je shodná se stopou zajištěnou na místě činu.
Oba kluci se za dohledu advokátů a sociálních pracovníků ve výslechových místnostech v slzách rozpovídali. Za vraždu rodičů jim Lukáš slíbil honorář sto tisíc korun. „Musíte to udělat před Vánocemi. Aby nestihli utratit moc peněz za dárky,“ řekl jim.
Kombinací hrozeb, slibů a vydírání o přestávkách i po škole se oba mladíci nechali přesvědčit k tomu, že se stanou nájemnými vrahy. Odpoledne 17. prosince jim Lukáš doma nachystal tonfu, aby oběti omráčili. Připravil také nože, jimiž Marcelu a Jiřího P. měli sprovodit ze světa. Kamarády pustil do bytu a odešel. Šel venčit psa, aby si zajistil alibi.
Oba mladiství vrazi splnili úkol zpola. Marcelu P. ubodali. Jenže se jim zlomila čepel nože. Navíc se Štěpán zranil. Tohle bylo na jejich nervovou soustavu až moc. Z místa krveprolití raději prchli. Lukáše překvapilo, že potkal živého otce.
Soudní síň zaplnili spolužáci
Na jaře 1992 to v budově Městského soudu v Praze vypadalo jak na školních chodbách. Nebýt zelených uniforem eskorty, cinkání pout a předváděcích řetízků, mohl si divák připadat jako na studentském sportovním klání, kde spolužáci vítají své oblíbené borce.
Největší jednací síň v prvním patře spolužáci a kamarádi obžalovaných takřka obsadili. Publikum se občas smálo. Třeba když prokurátor popisoval jednu z klukovin tria. Tu, při níž svého spolužáka nacpali do popelnice. Spíše však dívky plakaly, zpravidla tehdy, když eskorta chlapcům nasazovala náramky a odváděla je zpět do vazby.
Slzy tekly proudem, když senát městského soudu vynesl rozsudek. Trest zněl stejně pro všechny tři: deset let. Tehdy to byla nejvyšší sazba pro mladistvé. Odvolací soud tresty zmírnil na pět až sedm let. Studenty čekalo zvláštní oddělení věznic, určené pro mladistvé delikventy. Místo maturity si tam udělali výuční listy. Například Štěpán N. se stal kuchařem.
