Autobusy na svozy diváků z okolních měst a obcí byly připraveny a po vstupenkách na divadelní hru Zvonokosy se už dlouho předtím jen zaprášilo.
Zdálo se, že absolutně nic nemůže představení Horáckého divadla v Jihlavě ohrozit. Jenže pak jeden z herců nečekaně onemocněl a zaskočit za něj na jevišti musel sám ředitel divadla Ondrej Remiáš.
„Nedalo se nic jiného dělat. Nebylo to jenom o tom, že jsme měli vyprodáno, ale protože hrajeme šestkrát do týdne, tak by se strašně těžko hledal náhradní termín,“ vysvětloval šestatřicetiletý rodák z Nových Zámků.
Kolik času jste měl na nastudování textu?
Co se týká Zvonokos, tak to bylo hodně hektické. Vlastně jsem někdy okolo oběda dostal text a večer se hrálo. Naštěstí mám tu hru už docela dobře nakoukanou a textu moc nebylo.
Z vaší odpovědi se dá vyčíst, že Zvonokosy nebyly jediným představením, v němž jste zaskakoval...
Další byla Ondina, kde jsem hrál cvičitele tuleňů. Na tuhle roli jsem měl ale naštěstí víc času. Dokonce jsme stihli i jednu rychlou zkoušku.
A koho jste hrál ve Zvonokosech?
Politika, ministra, což bylo malinko složitější. Musím přiznat, že mám trochu problémy s češtinou, takže jsem si některá slova trochu upravil, abych nemusel říkat ř. Tohle písmeno mi opravdu nejde. (usmívá se)
Jinak jste zvládl svoje role bez problémů, nebo vám v některých chvílích text přece jen až tak úplně nenaskočil?
Je jasné, že k několika zaváháním došlo, ale herecký kolektiv u nás je natolik kvalitní a zkušený, že pozná, kdy člověk potřebuje pomoct. I když, kolikrát to bylo také o tom, že jsem si prostě jenom chtěl dát delší dramatickou pauzu a ostatní si mysleli, že se něco stalo. (směje se) Společně jsme to však naštěstí zvládli.
Takže jste si to nakonec na jevišti užil?
Samozřejmě, bylo to humorné. Já nejsem herec, ale určité herecké zkušenosti mám, a tak jsem se to hlavně snažil celé zvládnout natolik, aby kvalita moc neutrpěla.
Vlastně jste si na vlastní kůži vyzkoušel nejen nervozitu, ale také závěrečný aplaus publika...
Přesně tak. Však jsem hned po představení hercům říkal, že v tomhle mají výhodu. V podstatě každý den na ně čeká odměna v podobě potlesku. To ředitel se ho nedočká kolikrát ani jednou za rok.
Možná byste teď mohl zaskočit častěji...
Ne, to určitě ne. Chválabohu to byly jen takové dva úlety, které jsem bral jako nezbytnou výpomoc, abychom nemuseli rušit představení. Jinak to v tu chvíli zkrátka vymyslet nešlo.
Teď mě napadá, jak byste asi řešil stejnou situaci, kdyby onemocněla některá z hereček?
(směje se) Tak to opravdu nevím. Raději si zaťukám, aby se to náhodou nestalo. I když, na podzim to takhle prostě bývá, že se najednou objeví chřipka nebo angína.
Vraťme se ještě k vašemu problému s češtinou...
(skočí do řeči) S češtinou problém nemám, jen s písmenem ř. Některá slova jsou prostě pro Slováka složitější, ale to je stejné i opačně. Čechům zase moc nejde naše uo, jako třeba guľôčka (kulička – pozn. red.).
Setkal jste se například s tím, že by vám někdo z hereckého souboru nerozuměl? Přece jen mladší herci už nezažili pravidelné pondělní slovenské inscenace v televizi nebo dvojí komentování sportovních přenosů a zpráv...
Zpočátku možná trochu ano. Některé věci jsem opravdu musel i vícekrát zopakovat, aby je pochopili. Ale teď už je všechno v pořádku. Často spolu všichni komunikujeme a žádné problémy nejsou.
V podstatě se tedy dá říct, že v Horáckém divadle fungujete částečně i jako učitel slovenštiny. Je to tak?
Ono je to vzájemné. Já se zase učím od nich. Nedělám žádnou osvětu, nenutím nikoho, aby se o slovenštinu zajímal. Nicméně někteří členové souboru už mě požádali, abych jim přivezl časopisy ze Slovenska, že by si je rádi přečetli.
Když jste letos v létě přebíral funkci ředitele Horáckého divadla, tak jste do Jihlavy dojížděl z Brna. Pořád to platí?
Ne, už jsem se sem přesunul natrvalo. Bydlím pár minut od divadla a jsem moc spokojený. Snažím se tady nejenom bydlet, ale také žít.
To znamená, že jste si kromě divadla našel už i další oblíbená místa?
Postupně je poznávám. A taky okolí Jihlavy. Dokonce jsem byl už i na houbách. No a jinak jsem taky začal hrát stolní tenis, který mám rád.
