Právě proto Jarmila Bočánková nejen v době kolem 17. listopadu beseduje s dětmi a studenty ve školách a připomíná jim přehmaty doby před rokem 1989
„Nedávno mě potěšil chlapec v jedné z plzeňských středních škol, když po vyslechnutí mého příběhu řekl učitelce, že takto by měly vypadat hodiny historie. Bohužel v některých školách na nedávnou historii není čas a dlouhé hodiny studenti tráví zkoumáním pravěku. Nevím, jestli je to záměr,“ říká čtyřiaosmdesátiletá seniorka.
Těm, kteří chtějí na přehmaty doby před rokem 1989 zapomenout, prý nahrává i věk pamětníků. „Zatímco po roce 1989 jich bylo v západních Čechách na 23 tisíc, do dnešních dnů jich přežilo jen třináct,“ líčí Jarmila Bočánková.
Ta je i přes svůj věk velmi aktivní. Možná je to tím, že přes své mnohé aktivity, například v Konfederaci politických vězňů, nemá na stárnutí čas. A možná také proto, že přes svůj těžký život je stále přívětivá a optimistická a na dění kolem sebe se dívá s nadhledem.
„Naše rodina se přátelila s dvěma pětadvacetiletými chlapci, kteří pracovali pro americkou zpravodajskou službu. Ti v Česku hledali lidi, kteří se jevili jako antikomunisté. To my jsme ale vůbec nebyli, tatínek byl v Sokole a neřešil tehdy, jestli je někdo komunista nebo antikomunista. Měl křesťanskou zásadu, že každý je především člověk. Mě v sedmnácti zajímalo hlavně to, kde v ulici bydlí nějaký hezký chlapec. Neměla jsem páru, co je to americká politika,“ vypráví paní Jarmila, která před uvězněním pracovala v tiskárně a občas oběma mladým mužům přinášela například materiál na letáky.
„Zatkli nás na Silvestra 1948, ráno k nám přišlo do bytu v Hlubočkách u Olomouce sedm nebo osm pánů v uniformách, vytáhli maminku, tatínka i mě z postele,“ líčí pamětnice.
Její rodina se tehdy starala o dvouletou opuštěnou holčičku, kterou si rodiče chtěli adoptovat. Zanesli ji prý k sousedce, že se za hodinu vrátí, až se vše vysvětlí. Ale to se nestalo a holčičku, které říkali Dadulka, už nikdy neviděli.
Tatínek paní Jarmily pak byl deset let vězněn v Jáchymově, svoji dceru za tu dobu viděl jen jednou. „Návštěvníky z celé republiky odvedli do místnosti velké jako taneční sál, bachaři stáli s flintami kolem dokola. Pak přivedli vězně. Nemohla jsem tatínka poznat. Byla jsem jeho miláček a on, když mě uviděl, začal plakat. Já zavolala tatínečku, on na mě Jarunko. Potom poprosil se sepnutýma rukama bachaře, aby mě mohl obejmout. Jeden z nich ho jen hrubě odstrčil a zařval: ‚Indrák, sedni si.‘ Celou návštěvu po mně ale natahoval ruku přes stůl,“ popsala žena.
Její výhodou ve zlé době prý bylo to, že si na první pohled získala přátele. Ještě ve vězení ve Lnářích se seznámila se svým budoucím manželem, kterého si půl roku po propuštění vzala a měla s ním dvě děti. Když se ale po deseti letech vrátil z vězení tatínek, její muž tři týdny na to ve svých 34 letech zemřel.
Po smrti manžela ji vystěhovali s ročním synem a dvouletou dcerou z bytu do zanedbaných prostor. Navíc tatínek po propuštění, zřejmě jako následek těžby jáchymovského uranu, dostal rakovinu plic a polovinu orgánu mu museli vzít.
Dcera paní Jarmily nemohla studovat vysněnou medicínu
„Byl to padesátiletý stařec, ale nakonec se díky tomu, že byl sportovec, uzdravil. Jako politický vězeň ale nenašel lepší práci a nastoupil jako cestář,“ vypráví.
Rodiče si vzala k sobě do Lnář, protože neměli po propuštění z vězení kam jít. Nakonec jí pomáhali vychovávat děti, když pracovala jako pomocná síla ve zdravotnictví a nakonec jako zdravotní sestra ve fakultní nemocnici v Plzni.
Dcera, i když byla mezi nejlepšími ve škole, ale nemohla studovat vysněnou medicínu. „Jeden profesor, který dnes ještě žije a tehdy mi pomáhal, mi řekl: ‚Nezlob se, ale jste kriminálníci‘.“
Když bylo dětem sedmnáct a patnáct let, vdala se paní Jarmila znovu a o svém současném manželovi říká, že ji tím, jak je hodný a báječný, všechny strasti na světě vynahradil.
A jak se žena, která má za sebou tak dobrodružný život, dívá na léta strávená ve vězení? „Být od 17 do 21 let v base, to byla ztracená doba, ale trošku tam člověk vyspěl a získal sílu žít ne se sklopenou hlavou. Navíc člověk poznal systém z druhé strany. Zjistil, jak skutečně funguje. Spousta lidí totiž o tom nevěděla vůbec nic,“ dodává paní Jarmila.
