František Havlát označuje za jednu z příčin současného sucha i to, jak stát i zemědělci v uplynulých letech zacházeli s půdou. „Stav českých polí je tristní a náprava bude trvat desítky let,“ říká Havlát.
Proč půda nedokáže zadržet dostatek vody?
Je to zapříčiněno tím, že se změnil osevní postup. Zmizely zlepšující plodiny, jako je například jetel nebo luskoviny, které hluboce koření a tím kypří i zlepšují půdu. Zemědělci se posunuli k řepce, pšenici a kukuřici. Tyto plodiny jsou takzvaně mělce kořenící, maximálně do třiceti centimetrů. Půda pod nimi zůstává tvrdá, není dobře prokypřená. Dnes je kvůli tomu až sedmdesát procent takzvaných utužených půd. To znamená, že půda není schopna absorbovat vodu a ta po ní proteče. Když zaprší, je to stejné, jako když voda teče po asfaltu.
Proč hluboce kořenící plodiny zmizely?
Těch důvodů je víc. Zemědělci šli jednoduchou cestou a vsadili na komerční plodiny. Snižovaly se stavy dobytka, který hluboce kořenící plodiny zkrmoval a i proto vymizely. Přitom to tak nemuselo vůbec dopadnout. Kdyby agrárníci chtěli, osevní postupy zde mohly zůstat nadále. Bylo potřeba prosadit v Evropské unii, že zde chceme mít třeba podporu hovězího dobytka.
Jak konkrétně se projevuje intenzivní pěstování řepky?
Řepka je plodinou, která z půdy odčerpává mnoho důležitých živin. Vždy platilo, že řepka by měla být na deseti procentech výměry. To znamená, že zemědělský podnik o výměře tisíc hektarů orné půdy, by měl řepku aplikovat maximálně na sto hektarech a v osevním postupu ji střídat zhruba po šesti letech. Přitom se dnes řepka v osevním postupu střídá každý třetí rok.
A kukuřice?
Kukuřice je širokořádková plodina a jedna z těch, která způsobuje největší erozi půdy. Dřív se pěstovala na siláž, tedy pro dobytek a pak i na zrno. Dnes se však využívá hlavně jako „krmivo“ do bioplynových stanic. Nová energetická koncepce přitom s bioplynovými stanicemi počítá i do budoucna, a proto kukuřice bude bohužel ještě přibývat. To je ale špatně, eroze, především vodní, je opravdu závažný problém, který musíme zastavit, a ochránit tak naši půdu i krajinu. Navíc vzhledem k tomu, že poklesly stavy dobytka a kukuřice se již využívá pouze do bioplynových stanic, na pole se nedostávají tolik potřebné organické látky jako je hnůj, kejda či močůvka.
To pak v půdě chybí?
Díky těmto organickým látkám byla půda lépe prohnojená, měla lepší drobtovitost, tudíž velice dobře absorbovala vodu. Ne nadarmo se za první republiky pravilo, že co jeden hektar půdy, to jedna velká dobytčí jednotka, aby bylo možné udržet půdu v určité kvalitě a stabilitě.
Jaký je poměr dnes?
Řekl bych, že zhruba 0,2 nebo 0,3 na hektar, ovšem ne jenom orné, ale celkové výměry zemědělské půdy.
Projevila se na současném stavu i skutečnost, že většina zemědělců hospodaří v nájmu a nemá vztah k majetku, který jim nepatří?
Asi bychom museli posoudit případ od případu, ale určitý vliv to má. Je jasné, že když zemědělec půdu nevlastní, chová se k ní jinak. Ale vliv má i to, že v současnosti zemědělské podniky vedou lidé, kterým je šedesát nebo sedmdesát let. Až na výjimky nemají zájem přemýšlet o vývoji naší krajiny, potažmo půdy. Pro ně je nejjednodušší takový podnik prodat, nemají tedy ani důvod o půdu pečovat a správně ji obhospodařovat. Ano, mají půdu pronajatou od vlastníků a dál ji pak předají s podnikem. Je tedy potřeba podporovat především malé zemědělce, rodinné farmy, kteří předají půdu následujícím generacím.
Stále více zemědělské půdy se zastavuje. Jaký vliv to má na schopnost půdy udržet vodu?
Každý den se zastaví zhruba 15 hektarů. To je za rok 5,5 tisíce hektarů orné půdy, za 25 let se tím zastavělo 140 tisíc hektarů. Jedno katastrální území obce má v průměru tisíc hektarů. To znamená, že za 25 let jsme „zabetonovali“ 140 celých obcí. Pro vodu i krajinu je přitom nejlépe, když se v místě dopadu vsákne do země a dostane se do spodních vod. Pokud je ale „zabetonovaná“, tak voda odteče do kanalizace a zrychlí odtok v potocích a říčkách. Pokud pak prší na větším území, voda se z koryt řek vyleje, vyplaví vesnice a napáchá milionové škody.
Jak lze tyto problémy řešit?
V první řadě stabilizovat krajinu. To znamená vrátit do ní krajinotvorné prvky, to jest remízy, meze, protipovodňová opatření. Do osevního postupu je zapotřebí vrátit jeteloviny a luštěniny. Kvůli tomu je však potřeba přenastavit i živočišnou výrobu, aby tyto plodiny bylo možné také zkrmit dobytkem. Pak se krajina začne stabilizovat a v horizontu deseti, dvaceti roků se snad dostaví výsledky. Nemůžeme být takoví optimisté a říct si, že jestli jsme 20 až 40 let něco ničili, ihned to napravíme. Platí pravidlo, že jestli něco dlouhodobě devastuji, minimálně dvakrát takovou dobu to napravuji k lepšímu.
