"Paradoxně největší zádrhel nastal na posledním úseku z Německa," říkal, když dosedl se čtyřhodinovým zpožděním. "To bylo nad plán, i zdravotně. Ale je to asi ta nejmenší komplikace, která mě mohla potkat. Jsem tady."
Jak proběhl let?
Nakonec jsem problémy s přetlakem, kterého se všichni obávali, nepocítil. Je fakt, že jsem prášky bral častěji než normálně, už jen z důvodu, aby to náhodou nepřišlo k sobě naplno. Ale cesta přes oceán byla celkem pohodlná, byli jsme v byznys třídě, takže jsem mohl celou dobu ležet.
Co plánujete teď?
Co nejdřív bych chtěl předat veškerou dokumentaci profesoru Pafkovi, který se bude starat o můj hrudník, pak doktorům Štulíkovi a Krylovi, kteří budou léčit zbytek. Po celém těle mám stehy, takže se bude čekat, až půjdou vyndat, a pak budu moct začít rehabilitovat.
Jaká byla lékařská péče v Americe?
Když už se to muselo stát, tak jsem rád, že to bylo právě tam, protože zaprvé samotný závod se jel kousek od nemocnice a zadruhé specialisté, kteří operovali jak hrudník, tak ruku, jsou opravdu americké špičky v oboru. Měl jsem obrovské štěstí, i proto, že nenastaly žádné komplikace.
Do jakého okamžiku si pamatuje ten pád?
Pamatuju si ho, nebyl jsem v bezvědomí. Šlo o klasický pád ve spurtu, kdy mi někdo vjel do předního kola, a já jsem s tím nic nemohl dělat, v té rychlosti se jen snažíte následky minimalizovat. Měl jsem smůlu, že stejně Zdeněk Štybar jsem byl tím posledním u hrazení, takže mě to hodilo na plůtek, a okamžitě jsem si v tom zlomku vteřiny vzpomněl, že to jsou plůtky, co jsem před startem kritizoval. Pak už jenom tupá bolest, sanitka...
Chcete kritické hrazení řešit?
Chci se pobavit se svými právníky, nejen v zájmu svém, ale v zájmu handicapovaných cyklistů do budoucna, aby se plůtky nějak řešily. Byly nestandardní, nikde v Evropě jsem je neviděl a koukal jsem už před závodem, že jsou nebezpečné. Vinu dávám technickým komisařům cyklistické unie UCI, že takové zabezpečení tratě vůbec schválili. Ale na druhou stranu bylo to neštěstí, mohl jsem spadnout kdekoliv jinde, mohl jsem narazit na lavičku, na zaparkované auto.
Jak jste se cítil, když jste se probral po první operaci?
Bylo mně hodně špatně, měl jsem hadici v krku, dýchal za mě přístroj, a to jsem nikdy nezažil. Byl jsem trošku v šoku a měl jsem pocit, že se udusím, že to dýchá málo, takže jsem pořád psal, že potřebuju víc kyslíku. Ale to nikdo nedokázal pochopit. Naštěstí jsem byl pod hodně silnými prášky, takže jsem první čtyři dny nevnímal vůbec. V tomto stavu mě drželi až do doby, kdy se dala operovat ruka, pak jsem začal přicházet k sobě.
Myslíte už zase na kolo?
Cíl to je, jsem závodník a chci závodit, ale teď to není ani padesát na padesát. Nejdřív se chci dostat do fyzické kondice, abych zase mohl fungovat normálně. Dávám si čas do půlky listopadu, kdy bych chtěl vědět, jestli to půjde dál, a kdyby to šlo, tak začnu na jaře trénovat. Teď nemám kam pospíchat, důležitý závod pro mě bude až ten poslední - Rio, na něj bych se chtěl připravit. Není ale jisté, jestli pak bude má kondice na závody stačit. Jsem připravený i na to, že by to nešlo. Už jsem toho odzávodil dost, kariéra byla krásná a možná by tohle byl i zajímavý konec. Ale doufám, že zajímavější tečka bude v Riu.
Napadlo vás v tom kritickém momentu, že to možná bude konec vaší cyklistiky?
V ten moment jsem si říkal, že to možná bude konec úplně definitivní.
