Vypadá to skoro jako početní úkol z IQ testů, jehož zadání zní: Jakub Kornfeil jel v Brně čtyři závody motocyklového mistrovství světa, v tom prvním skončil pátý, o rok později sedmý, pak pro změnu šestý a loni osmý.
Nuže, milý počtáři, jak to tedy bude letos? Stop! Kornfeil sám nabízí řešení: „Ta řada nebude mít žádné logické pokračování. Já prostě vyhraju a dopíše se tam jednička.“
Ehm, trošku odvážné tvrzení pro jezdce, který ještě nestál na stupních vítězů, řeknete si. Jenže Kornfeil okamžitě zareaguje: „Tohle není sport pro skromné lidi, takže proč se držet při zemi.“
A hned si před nedělním závodem na Masarykově okruhu sestaví i ideální scénář. „Dneska se jezdí závody ve skupině, a když v ní budu, tak to je pak o tom, jak si naplánuji poslední tři zatáčky. Když je promeškáte, jste pátý šestý, když naopak zvládnete dobře, jste na bedně. Jsou to malé nuance, takže nevidím problém, proč bych nemohl dojet první.“
Je to už tak trochu jeho kolorit, že před Velkou cenou v Brně mluví sebevědomě, pro někoho až nabubřele. Snad proto, že před pěti lety tu triumfoval v seriálu Red Bull Rookies Cup, což mu následně vyneslo angažmá ve světovém šampionátu, a snad proto, že o rok později tu senzačně dojel pátý.
A letos by už 21letý jezdec mohl být na stupních vítězů. Přes zimu na sobě dřel, trénoval na kole třeba i s účastníkem Tour de France Janem Bártou, zhubnul. „Neznám náročnější sport, než je cyklistika,“ říká. Jezdí v silném týmu, jenže ona „bedna“ ne a ne přijít.
Až příliš často se přimotá do nějaké kolize, která ho připraví o naději. „V Argentině mě srazil Bagnaia ze čtvrtého fleku, v Itálii mě Antonelli sundal z pátého místa. A třeba v Assenu přede mnou spadnul Ajo a já musel vyjet mimo trať, abych se mu vyhnul. Ale žádné rány to ve mně nezanechalo. Umím se s tím vyrovnat a myslím, že hlavu mám dobrou, abych dojel na pódiu.“
Nejspíš i seance s psychologem ho naučily fatalismu, brát osud v závodech takový, jaký je, neboť je v něm až spousta proměnných, které ho dokážou zhatit. Srážka se soupeřem, technická závada...
„Závodím od šesti let a s tím se musím naučit žít. Nejsem na kladině, kde je člověk sám, tady je nás na trati 32. A když spadnu, musím si říct, teď to nevyšlo, vyjde to příště.“
Bude ono „příště“ Brno?
