V Baru Waldemar, kde jsme se setkali, od svých čtrnácti let potkával lidi, kteří mu změnili život, třeba Jarka Nohavicu. "Škoda, že už tady vyměnili obložení, jinak bych vám ukázal ty důlky vytlačené od jejich hlav. Poprvé jsem sem vstoupil zhruba ve čtrnácti letech, kdy mě přivedla Zdeňka Baronová z Českého rozhlasu, která mě objevila coby autora několika povídek ve Větrníku," vypráví Miroslav Sehnal u zadního stolečku se skleničkou bílého vína.
Profil: Miroslav Sehnal Spisovatel, novinář, redaktor Miroslav Sehnal se narodil 18. prosince 1953. Pochází sice z Moravského Berouna, ale rodiče se posléze přestěhovali do Ostravy - Hrabůvky. Působil například v Ostravském večerníku, v ČTK, pro Československý rozhlas napsal na dvě stovky fejetonů. Knižně debutoval v roce 1975 v almanachu Oheň. Proslul jako organizátor folkových koncertů v ostravském klubu Atlantik a rockových v klubu Žalák v Ostravě-Mariánských Horách. Navzdory tlaku StB se mu v době totality podařilo uspořádat koncert Visacího zámku nebo třeba videoprojekci zakázaného filmu Zeď - The Wall. |
Úzká "nudle" Baru Waldemar, kam se vejde tak s přimhouřením oka deset a půl hosta, se od té doby konce 60. let prý ani moc nezměnil, jenom tady prý už není cítit vůni grilovaných kuřat.
"Byl to náš stavovský bar. Hodně vzpomínám na Mirka Klegu, se kterým jsem se tady potkal, a pak jsme se tady scházeli s muzikanty jako je Jarda Wykrent, Pavel Dobeš, Pepa Štreichl, Jarek Nohavica," vzpomíná spisovatel.
Jarek StB podlehl, ale není se čemu divit
U Waldemara vznikla spousta písniček. "Jarek Nohavica tady například složil Blues o malých bytech a velkých prdelích. Měli jsme tehdy takovou zvláštní zvyklost, kdo měl narozeniny, tak nedostával dárky, naopak rozdával. Jarek měl tehdy třicet let. Hrál ji párkrát na koncertech, ale pak asi tím, že mi ji věnoval, tak ji moc nehrál, mám ji dodnes schovanou v jeho rukopise," chlubí se Miroslav Sehnal a prozrazuje, že tady u stolu, kde sedíme, vznikla i slavná Nohavicova píseň s popěvkem Pijte vodu.
"Na jednu stranu to byla doba komplikovaná, ani nevím, kdo nám naslouchal, ne že bychom neříkali, co jsme chtěli. Já i Jarek jsme se nakonec ocitli pod nátlakem StB. Jarek podlehl, není se čemu divit, ale nepamatuju si, že by někomu ublížil. Po válce se vždycky honí partyzáni," směje se Sehnal.
Kromě klaustrofobicky vypadajícího Baru Waldemar vzpomíná i na proslulé Divadlo hudby, snad jedinou kulturní oázu ve své době. "Tam jsme dělali hudebně dramatické i filmové férie. Prostor byl malý, tak jsme si museli pomoci filmem, když jsme chtěli něco zdůraznit. Patřilo to Supraphonu, který sídlil v Praze, tak jsme tam měli docela volnou ruku. Udělali jsme tam hororovou hru Samův syn, kterou asi po desáté patnácté repríze zakázali. Nezdůvodňovali nic, prostě přišli a bylo to, ředitel neriskoval, že by ho vyhodili. Hráli tam oba Etzlerové, museli jsme jim vymyslet pseudonym, protože byli v gymnaziálním věku," vysvětluje Miroslav Sehnal.
Spojení filmu a reality fungovalo
Hra Samův syn byla parodie na horory. Vrah z New Yorku, Sam, byla skutečná postava. "V novinách jsem si přečetl kratičkou zprávu, že nějaký Sam, několikanásobný vrah, uprchl z věznice. A to už jsme měli natočené na filmu. Jak prchal, skočil do oceánu a vyplaval nám tady až v Ostravici pod Sýkorákem. Vylezl ven, to jej pořád sledovala kamera, přicházel ulicí k Divadlu hudby, dnes je to Stará Aréna. Vstoupil, a když vcházel dovnitř, uškrtil šatnářku. A když rozrážel dveře do hlediště, tak už vcházel v reálu," vysvětluje nadšeně.
Miroslav Sehnal (s plnovousem) v roce 1986, kdy se skrýval před zájmem StB.
Na havíře Státní bezpečnost nemohla.
Miroslav Sehnal (vlevo) s hercem Miroslavem Horníčkem a novinářem Pavlem Fialou.
Tady se rozvíjí samotná hra. "Sam chtěl uzurpovat naše lidi, ale postavil se mu do cesty Obuch, pomocný pomocník u pomocné stráže. Ještě do toho vstupuje spíkrování koncertu Jarka Nohavici nebo Jardy Wykrenta. Najednou se musí koncert přerušit, protože jsme dostali tuto naléhavou zprávu. Začíná film, lidé pochopí, o jakou zprávu jde. Mezi sebou se pak účastníci koncertu handrkují se Samovým synem," líčí Sehnal.
"Nám byl vytýkán Obuch, pak jsme z něj narychlo udělali indiána, ale to už nepomohlo. Muselo se kličkovat mezi slůvky. Dělal jsem v médiích a splést si jmenovačku, že bych dal vedoucího až za nějakého podržtašku, tak to znamenalo vyhazov," říká s vážnou tváří.
Samova syna hrál Petr Václavík, spáchal pak sebevraždu. Jan Kačer, který Samova syna režíroval, říkal, že je to opravdový talent. "Žádný záznam ani fotky ale bohužel nemám, jeho mamince jsem pak půjčil nahrávku na kazetě, ale ona mi ji už nevrátila," dodává Miroslav Sehnal.
