Do velké slavnosti zbývají už jen dva týdny, ale Milena Lánská z Janova nad Nisou, malé obce sousedící s Libercem, pořád doufá, že se to stihne. Věnovala tomu už rok práce, nadchla partu lidí, řemeslníků i docela neznámých nadšenců.
Spolu s nimi chce vrátit dřívější vědecko-fantastický nádech stavbě, která vedle pražských Hradčan vytváří jedno z nejcharakterističtějších panoramat v Česku a to je o pěkných pár set let mladší. Vysílač a hotel Ještěd sedí na kopci nad Libercem tak dokonale a přirozeně, jako by tam patřil odjakživa.
Prohlédněte si Ještěd |
Ty fotky určitě znáte. Interiér Ještědu na nich vypadá spíš jako kulisy nějaké staré české sci-fi: křeslo oblé jako vajíčko a levitující na chodbě nad podlahou, protože je zavěšené ze stropu; lampy v restauraci, co vypadají jako planety obíhající kolem své hvězdy; minimalistická bílá křesla v salonku, nad kterými se vznášejí útlé tubusy lustru.
A právě salonek se Lánská a další členové občanského sdružení Ještěd 73 rozhodli uvést do původní podoby a ukázat ho veřejnosti při letošních oslavách 40. výročí dokončení ikonické stavby nad Libercem, které proběhnou 21. září.
"Řekli jsme si, že jde jen o stůl a křesla," říká Lánská, předsedkyně sdružení. Těch bílých kožených křesel s kovovou konstrukcí je dvanáct a k tomu jediný jídelní stůl. To všechno teprve z roku 1973, žádné baroko. "Ale pak se ukázalo, jak je to velký úkol."
Co kus, to originál
Z originálních křesel se dochovalo jediné, další vybavení je po čtyřiceti letech opotřebované nebo nenávratně pryč. Ještěd byl totiž po privatizaci v 90. letech v podstatě vydrancován.
"Původní vybavení restaurace se prodávalo po třiceti korunách z hromady, která ležela před Ještědem," říká Jiří Křížek, ředitel Severočeského muzea v Liberci a zároveň kurátor výstavy interiérového vybavení hotelu "Ještěd, 40 let s námi", která je v muzeu k vidění do 15. září. "Dnes se tento nábytek prodává na uměleckých aukcích za desetitisíce."
Ještěd je totiž stavba, jaká v Česku nemá obdoby. Svou architekturou, za niž dostal Karel Hubáček už v roce 1969, tedy ještě před dokončením, Perretovu cenu za urbanistiku, ale i svým interiérem.
Otakar Binar na rekonstrukci salonku dohlíží.
V době, kdy design a styl restaurací tehdejšího Československa vznikaly podle šablony nalajnované v kancelářích podniku Restaurace a jídelny, se vysoko nad Libercem stalo něco nevídaného. Veškeré vybavení bylo vyrobené na zakázku: židle, stoly, osvětlení, dekorace, postele, talíře, sklenice.
"Ještěd je výjimečným dokladem nadějných 60. let i protikladem následné normalizace. Na počátku 70. let byly návrhy na míru v systému centrálního plánování a typizace téměř nerealizovatelné," říká Křížek. "Při malosériové výrobě pro Ještěd často vznikaly neuvěřitelné situace, kdy se například fingovaně pozdržela dodávka plastových ochranných štítů pro Veřejnou bezpečnost, aby byl plast do výplní zábradlí na schodišti do restaurace."
Mezi nejzajímavější patří podle šéfa libereckého muzea první tři podlaží restaurace a hotelu, kde je schodiště se skleněnou plastikou výtvarníků Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, chodba s mříží Jaroslava Klápštěho, vyrobená ze zemědělských vozů i nářadí, a se závěsnými křesílky architekta a autora většiny interiéru Otakara Binara.
Jeden z hotelových pokojů v době otevření.
Díky výjimečné architektuře a originálnímu interiéru se Ještěd v roce 1998 stal kulturní památkou (o osm let později národní památkou) a už šest let je mezi českými čekateli na zápis do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Ale to už bylo na záchranu poškozeného a rozebraného vybavení pozdě.
Nejhorší však je, že špatně dopadly i plány a dokumentace stavby. "Jakýmsi prokletím byla dokumentace zničena. Jednou ohněm, podruhé vodou, takže dnes s velikými obtížemi sháníme jednotlivé původní výkresy ze stavební dokumentace. Největší úspěch by bylo objevit nezvěstné stavební deníky a kompletní zápisy z průběhu stavby, kde bychom se dozvěděli mnoho neznámého a zapomenutého a kde bychom si potvrdili nebo vyvrátili některé tradované legendy," říká Křížek.
Plány interiéru se naopak zachovaly v pořádku, takže podle nich lze vyrobit repliky zničeného, rozprodaného nebo ztraceného vybavení.
Po salonku pokoj
A tak se loni Milena Lánská s dalšími lidmi, kteří na Ještědu buď přímo pracovali, nebo k němu mají osobní vztah, rozhodla, že se ho pokusí postupně přivést zpět k jeho někdejší mimozemské kráse. S pomocí sponzorů a dárců začali tím, že opravili obelisk rodu Rohanů a sjednotili vzhled orientačních tabulí u hotelu. Obnovu interiéru chtěli spustit právě rekonstrukcí salonku.
Sbírka pro JeštědObčanské sdružení Ještěd 73 pořádá veřejnou finanční sbírku na rekonstrukci interiéru. Nakládání s vybranými penězi kontroluje liberecký krajský úřad. |
"Salonek měl být takový symbol," říká Lánská. "S jeho pomocí jsme chtěli ukázat, že to jde." Jejímu sdružení se podařilo najít i architekta Binara, autora interiérů, který na obnově začal spolupracovat.
"Překreslil původní plány, aby se podle nich dala křesla vyrobit, konzultoval všechny detaily, s dodavateli každý šroubek pod jakým úhlem má být zašroubován do nerezové konstrukce," říká Lánská.
Jediné, co pořád není jisté, je, jak to všechno zaplatit. "Nemáme všechny peníze, ale věřím, že budou, zrovna dneska se ozvala další dárkyně," říká Lánská. "Potřebujeme ještě sto tisíc."
Pokud všechno vyjde, po salonku přijde na řadu další část hotelového interiéru. "S architektem Binarem jsme zvažovali, že bychom mohli do původního stavu navrátit jeden z hotelových pokojů." Část nábytku se zachovala, stačilo by tedy sehnat koberce a vybavení, které se designem blíží tomu původnímu. "Chceme pokračovat, dokud bude stačit síla a podpora veřejnosti."
Historie Ještědu
Vysílač a hotel byly postaveny v letech 1966 až 1973. Budova má tvar rotačního hyperboloidu s půdorysem o průměru 33 metrů, její výška dosahuje téměř stovky metrů.
Autorem stavby je architekt Karel Hubáček, interiérové vybavení navrhl architekt Otakar Binar. Od roku 1998 je kulturní památkou ČR, od 2006 národní kulturní památkou a od 2007 je na seznamu památek navrhovaných k zařazení do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Objekt od roku 2000 vlastní České radiokomunikace.
