Oba majitelé přiznávají, že bez velké lásky k industriálnímu designu by to nešlo. Na historickou budovu textilní fabriky z roku 1880, která kdysi sloužila dvěma tisícovkám dělníků, narazili úplnou náhodou před třemi lety.
Ačkoliv byla již značně zchátralá, okamžitě jim učarovala. Julie si ve staré budově představila nejen nový domov, ale i vlastní architektonické studio a její přítel, fanoušek rychlých kol a motorů, zde viděl dostatečně velkou dílnu a prostor pro svůj koníček.
Bydlení ve staré továrně |
Mladý pár nezůstal u fantazírování a na jaře roku 2010 halu zakoupil. V doprovodných informacích k projektu Julie dokonce uvádí, že původní majitel jim při obhlídce nemovitosti ani nechtěl ukazovat interiéry tovární haly. Podle něj byla budova zralá pouze k demolici. A přitom právě litinové pilíře a prosklené světlíky pár o koupi přesvědčily.
Nejdříve ze všeho připravila Julie projekt rodinného bytu uvnitř tovární haly o ploše 860 metrů čtverečních. Ten bude mít kromě velkorysého obývacího pokoje s obytnou kuchyní také dvě ložnice a pracovnu. Do doby, než dům dokončí, se partneři rozhodli pro provizorní bydlení.
Prostor továrny využili jako krytou parcelu, na které si postavili samostatné buňky fungující jako kancelář Juliina architektonického studia a ložnice. Mezi nimi je umístěná kuchyň s jídelnou a obytná zóna.
Aby vyšla celá stavba dočasného bydlení co nejlevněji, pustili se do ní sami. Konstrukci včetně izolace zvládli během pouhých dvou víkendů, s dokončovacími pracemi pomohli přátelé a známí. Jednotlivé boxy sestavovali doslova jako domečky z karet. Bloky stěn položili na zem a postupně je upevňovali.
Nejdříve ze všeho pár postavil Juliinu kancelář. Ta se může do budoucna ještě rozšiřovat.
Julie se při navrhování prostorů přesně držela základních OSB desek v rozměrech, v jakých je přímo nabízí prodejci. Odpadly tak měřící práce a nezbyl ani žádný zbytečný odpad. Jednotlivé boxy jsou navíc mobilní, stojí na kolečkách.
Dvojice na stavbu použila i méně tradiční materiály, jako například lepenou smrkovou dýhu Kerto. Stropy buněk jsou z transparentního polykarbonátu a fungují tak jako přirozený zdroj světla namísto oken. Výjimkou je Juliina kancelář, kde je pro práci zapotřebí dostatek světla a prosklené tak jsou i některé stěny.
Levně a úsporně se Julie vrhla i na zařízení dočasného domova. Nábytek pochází částečně z jejich původního bytu, některé kousky našli po bazarech, jiné dostali a něco málo zakoupili v IKEA.
Průhled od jídelního stolu do ložnice
Jídelna je v obytném prostoru mezi buňkami.
S větším důrazem na design Julie zařídila jen svou kancelář, kde ji navštěvují i klienti. Ve studiu je i krb od belgické firmy Stüv. Nejpůsobivěji přesto v interiéru vyznívá kombinace starých stěn tovární haly s novým konceptem buněk.
V předimenzovaném prostoru se zároveň ztrácí i to, co by jinde mohlo být označeno za nepořádek: bezstarostně zaparkovaná motorka vedle balíků izolací ze stavby a seskládané dříví zde působí skoro jako designérský záměr.
Partneři se do provizorního domu nastěhovali loni na jaře a naprosto spokojeni jsou i po první zimě. Ani poté, co dokončí stavbu rodinného apartmánu, nebudou boxy likvidovat.
Julie do budoucna plánuje obytné buňky dále ponechat jako součást kanceláří jejího architektonického studia. Dokonce pomýšlí na jejich zvětšení v případě, že se jí podaří rozšířit pracovní tým.
