Místní mu vyprávěli o hořících domech, o ďábelských odstřelovačích a mrtvých civilistech, o krvi a slzách. Trenér Jiří Plíšek nedá na Sarajevo dopustit. Tady dvakrát trénoval (poprvé Željezničar, podruhé FK Sarajevo), tady objevil mladičkého útočníka Edina Džeka, tady to miluje.
"Pokaždé cítím nostalgické chvění, když se k Sarajevu blížím, ale až si v úterý večer sednu na tribunu, budu fandit Plzni," přiznal Plíšek před odvetou 2. předkola Ligy mistrů.
Nechme chvíli stranou fotbal, trenére. Co se vám vybaví, když se řekne Sarajevo?
Staré město, které dýchá neopakovatelnou atmosférou. Na každém rohu cítíte, že tu bez problémů po celá století žily čtyři kultury, čtyři různé víry. Dokud sem nezačaly dopadat minometné granáty.
Dá se vůbec nevzpomínat na válku?
Nedá. Dodnes ji mají lidé v očích. Nehledě na to, že pořád vidíte rozstřílené zdi. Město se úplně změnilo. Původní obyvatelstvo víceméně zmizelo, přišla sem spousta lidí z hor a vesnic, takže tu vznikla silná muslimská komunita. Čím hlouběji jsem do Sarajeva pronikal, tím víc mi místní odkrývali minulost. Většinou měla dvě základní kapitoly: před válkou a po válce.
Slýchal jste příběhy o mrtvých?
Mnohokrát. Pamatuju si, jak se ke mně jednou po tréninku přitočil jeden z asistentů Železničáře a povídá: Támhle lehávali dva odstřelovači. Prstem ukazoval na reflektory stadionu a mně došlo, jak je sarajevský fotbal navždy provázaný s válkou. Přímo v místě, kde se lidé baví sportem, umírali nevinní.
Po válce se změnil i místní fotbal, že?
Naprosto. Bosna je hrdý národ, jenže po válce se nedokáže spojit. Místní fotbalovou ligu hrají v podstatě tři národy, které se cítí na minimálně srovnatelné úrovni a vzájemně se nesnášejí. Muslimové, Srbové i Chorvati by měli fungovat pod jednou střechou, jenže to prostě nejde. Je to jako jízda ve slepé uličce.
Fanoušků se to dotýká?
Velmi. Když jsem tu v roce 2011 trénoval naposledy, fanoušci nesměli cestovat na venkovní zápasy. Stadiony jsou místem, kde bují nacionalistické vášně a rasismus. Docházelo k vyhroceným situacím, kdy mi nebylo dobře po těle. Potyčky, bitky, krev, hráči prchající do kabin. Při zápase v Mostaru dokonce moji hráči utéct nestačili, takže to schytali taky.
Takové prostředí čeká v úterý večer Plzeň proti Željezničaru Sarajevo?
To zase ne. Už jen proto, že se nehraje v aréně Grbavica, ale na Olympijském stadionu, který má atletickou dráhu. Ovšem pekelnou atmosféru zažijete, to si buďte jistí. Místní cítí, že mají být na co hrdí. Po těsné porážce 3:4 v Plzni tu zavládla obrovská euforie a nadšení. Železničář považuje Plzeň za velkého soupeře a teď ho může vyřadit, což by pro byla převratná událost.
Až tak?
Plzeň na vlastní kůži pozná, co znamená heslo fanoušků Železničáře: Na celý život! Oni pro klub dýchají, jsou to ryzí srdcaři. A pokud cítí nečekaný úspěch, tak se jejich euforie násobí. To platí i pro úterek. Železničář nemá co ztratit.
Vaše rada pro Plzeň by tedy zněla jak?
Hrát s pokorou, nepodlehnout stresu a nedostat první gól. Pokud by Plzeň prohrávala, bude mít velký problém.
