Své antikomunistické a antirežimní smýšlení dal najevo i podpisem Charty 77. Do převratu byl třikrát vězněn, z posledního kriminálu vyšel teprve 26. listopadu 1989.
Den památek obětí komunistického režimu ho moc neoslovuje. "Já dny čehokoli nemám rád, mělo by se vzpomínat celý rok. Zejména nemám rád pojem oběti, v tom slově je nějaká ukřivděnost a pasivita. Proto je důležitější pojmenovat spíše odpor proti totalitám obecně, nejen komunistické," míní Stárek, který dnes pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.
František Stárek zvaný Čuňas (60)Patří k hlavním postavám českého undergroundu. Za normalizace prožil hodně času ve vězení za kulturní aktivity a vydávání samizdatového časopisu Vokno. Byl signatářem Charty 77, členem Polsko-Československé solidarity a spolupracoval s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. Do listopadu 1989 byl třikrát vězněn. V roce 1990 nastoupil ke kontrarozvědce, kde pracoval až do roku 2007. V posledních letech pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů, věnuje se především dějinám československého undergroundu. Mimo jiné je spoluautorem knih Tváře undergroundu, Baráky -souostroví svobody, jedním z editorů Hnědé knihy o procesech s českým undergroundem. |
O pojem totalita v názvu vašeho pracoviště se stále vede spor. Co vy na to?
Ano, jde o to, jestli vůbec budeme používat slovo totalita, které chce sociální demokracie škrtnout z názvu našeho ústavu i z učebnic a vyučování ve školách. Lubomír Zaorálek mi řekl tváří v tvář, že totalita byla jen v padesátých letech a od roku 68 už žádná nebyla, s čímž nesouhlasím. Nedávný veletoč s ústavem je pro sociální demokraty jednou z dobrých legitimací k tomu, aby jim komunisté při tajných hlasováních dali po volbách podporu.
Vraťme se k pojmu oběť. Proč vám vadí, že se hovoří o obětech režimu?
Měly by se rozlišovat oběti a nepřátelé režimu, kteří proti násilí aktivně vystupovali. Sedlák, označený jako "kulak", byl třeba z hlediska politického pasivní, jestliže mu pak komunisté všechno sebrali, byla to normální loupež z pozice silnějšího, podobně jako když to udělali za třicetileté války Švédové. To je skutečně oběť násilí. Ale potom tady byli lidi, kteří cítili, že je jejich povinností proti režimu bojovat a nasadili všechno, i své rodiny. A to nejsou oběti, ale bojovníci. Jako na frontě.
Do jaké míry jsme národem bojovníků?
To je těžká otázka. Ale počet vězněných neodpovídá počtu bojovníků, je to smíšené číslo bojovníků a obětí. V jakém poměru, neumím říci. V každém případě bojovník bojuje vědomě s tím, že může prohrát. Jenomže z prohraných bitev je někdy vyhraná válka. A v tom je kouzlo bojovníka, který stále prohrává.
Prohráváte i dnes?
Samozřejmě. Po velké výhře, kterou byl pád komunismu, přicházejí další prohry, ale odmítám tu tezi, když někdo říká, že za komunismu bylo líp. Dnešní problémy jsou úplně jiný level, jiná úroveň. Máme totiž to základní, že o nich můžeme mluvit.
Jak se podle vás mění v posledním čtvrtstoletí zájem lidí o příběhy disentu a o poznání moderních dějin?
Myslím si, že teď je zájem naopak větší. V devadesátých letech byli lidé spíše zvědaví, jak to bylo s chartisty a jak bylo možné, že se stal Václav Havel prezidentem. Potom už to přestalo lidi zajímat, byl k tomu spíše odpor, leckteří ho rádi přiživili. Ale nyní přichází generace nezatížená komunismem, která se na disent dívá jako na historickou skutečnost, tak trochu jako na bitvu na Piavě. Ale přesto chápou, že na rozdíl od ní komunistická éra je pořád s dnešní společností svázaná. Historie prokazuje svoji sílu - dobíhá politiky i chod společnosti.
Daří se umění reflektovat dobu normalizace?
Pro lidi je umělecké ztvárnění přijatelnější než vědecké knihy, i proto jim byl bližší Jirásek než Palacký. Proto jsem příznivcem filmu jako je Občanský průkaz, kde postupné vnímání tlaku státu z pohledu mladého kluka odpovídá tehdejší atmosféře doby. U filmu Pouta nezvládli tvůrci přesnost - říci v 70. letech estébákovi při výslechu, že je debil, by znamenalo, že se vyslýchaný octne na dně Macochy volným pádem. Velmi dobrý je film A bude hůř..., což je v podstatě natočený dokument, tak to skutečně v undergroundu bylo. Některé situace mám natočené in natura - fotbaly nebo pohřby mániček, zákroky policie, to vše je reálné.
Vy se k této době vracíte i svou prací v Ústavu pro studium totalitních režimů. Jaké jsou výstupy a na čem tam nyní pracujete?
Nejvíc jsem pyšný na knihu Baráky - souostroví svobody, s Jiřím Kostúrem jsme se zabývali každodenností českého undergroundu, předtím se psalo hlavně o špičkách, jako jsou Plastici či Jirous. Před Vánocemi vyšla kniha Tváře undergroundu, je to deset rozhovorů s lidmi z našeho prostředí. Mimochodem věkový rozdíl mezi nejstarším a nejmladším je 45 let. Ve vloženém cédéčku je i osm pořadů k danému tématu z produkce Českého rozhlasu. Na jaře jsme vydali v reedici výrazně doplněnou Hnědou knihu o procesech s českým undergroundem. Teď intenzivně pracuji na 39dílném seriálu České televize s názvem Fenomen underground, začne se vysílat v hodinových dílech od ledna roku 2014. Mimo toho chodím po klubech s programem Cáry starých filmů, přednáším a diskutuji o historii.
Žije dnes underground?
Samozřejmě. Jsem spokojený s životem v undergroundu, protože jako paralelní struktura vedle mainstreamu se může dívat na svět trochu z odstupu. Necítí politickou situaci jako to nejpodstatnější, má jiné potřeby a životní styl, který není od voleb k volbám a nemá na něj vliv to, kdo je zrovna u moci. Underground prožívá svou renesanci. A když moderuji koncerty nebo festivaly, tak tam vidím lidi napříč generacemi od dvaceti do šedesáti. A idea undergroundu - svoboda pro individuum - je pro ně stále nosná a mladí o ni mají stále zájem a je úplně jedno, kolik jim je let.
