Narodila se 13. října 1925 v Granthamu v hrabství Lincolnshire do rodiny drobného obchodníka a byl to právě její otec Alfred Roberts, kdo zásadně ovlivnil její názory a postoje. "Svému otci vděčím téměř za vše. Vychoval mě tak, že věřím v to, v co věřím," vzpomínala podle BBC později na své dětství.
Vystudovala chemii v Oxfordu, kde se stala předsedkyní Konzervativní asociace. Po promoci se odstěhovala do Colchesteru, nastoupila do továrny na plasty a začala se angažovat v místní buňce Konzervativní strany. Na počátku 50. let dvakrát kandidovala do parlamentu, a přestože neuspěla, jako nejmladší konzervativní kandidátka na sebe upoutala pozornost médií.
Smrt Železné ladyKONEC: Margaret Thatcherová podlehla mrtvici ŽANTOVSKÝ: Její rady byly někdy úsměvné KLAUS: Je to ztráta pro stoupence svobody OBRAZEM: U piana, v kuchyni, v tanku |
V roce 1951 se provdala za rozvedeného obchodníka Denise Thatchera a vrhla se na studia práv. Advokátské zkoušky složila v roce 1953 a tentýž rok přivedla na svět dvojčata Marka a Carol. O šest let později konečně usedla v Dolní sněmovně za severolondýnské Finchley.
Zlodějka mléka
Když v roce 1964 toryové odešli do opozice, vysloužila si místo ve stínové vládě, ve které vytrvale kritizovala labouristickou vládu za vysoké daně a bojovala za práva městských nájemníků. Prosazovala, aby si mohli své domy od radnic odkoupit. V roce 1970 v Downing Street usedl šéf konzervativců Ted Heath, jenž z Thatcherové udělal ministryni školství.
Její úkol byl prostý: šetřit. Thatcherová v rámci škrtů zrušila například i mléko zdarma pro školáky do jedenácti let, za což se jí ze strany opozice dostalo přezdívky "Margaret Thatcherová, zlodějka mléka". "Udělala jsem cennou zkušenost. Za minimální politický zisk jsem si vysloužila maximální opovržení," vzpomínala později na tuto epizodu své kariéry.
Heathova vláda padla v roce 1973 kvůli ropné krizi a stávce horníků a Thatcherová se rozhodla kandidovat do čela strany. Když Heathovi oznamovala své rozhodnutí, údajně ani nezvedl oči od stolu a jen ucedil: "Prohraješ. Na shledanou." Opak však byl pravdou. Thatcherová ve vnitrostranickém hlasování překvapivě zvítězila a partaji ihned vtiskla svoji nesmlouvavou politiku.
Železná lady
V roce 1976 kritizovala represivní poměry v SSSR, za což ji ruské noviny překřtily na Železnou lady. Tato přezdívka ji údajně velmi těšila. V Británii těžila z image chytré hospodyně, která rozumí problémům obyčejných rodin. Zároveň se postavila mocným odborům, které stávkami ochromovaly britskou ekonomiku.
A pak to přišlo. V roce 1979 konzervativci vyhráli volby a Thatcherová se stala první britskou premiérkou. Okamžitě vytáhla do boje proti přebujelému státnímu aparátu, rostoucí inflaci a zavedla přísné rozpočtové škrty. Zároveň nechala privatizovat velké státní podniky a umožnila nájemníkům domů patřících městu, aby si svůj byt odkoupili.
Zavírání zastaralých továren a raketový nárůst nezaměstnanosti srazil její popularitu na historické minimum, Thatcherová ale odmítla otočit nastavený kurz. V roce 1982 se ekonomika skutečně odrazila ode dna a Thatcherová si opět získala voliče. A obří popularitu si získala díky nekompromisní odpovědi na argentinskou invazi na Falklandy.
Atentát v Brightonu
Válečné vavříny a vnitřní spory labouristů vedly k tomu, že konzervativci volby v roce 1983 vyhráli drtivým rozdílem. Další rok se nesl ve znamení urputného boje s hornickými odbory, které vyhlásily stávku. Thatcherovou nevyděsily ani televizní záběry z krvavých střetů mezi policií a horníky a odbory po 11 měsících ustoupily. Éra uhlí a mocných odborů v Británii skončila.
Stejně tvrdý postup vyhlásila i vůči severoirským separatistům. Podle kritiků tím však jen nahnala do té doby mladé umírněné katolíky na cestu násilí. IRA v říjnu 1984 dokonce odpálila bombu v brightonském hotelu, kde se konala konference konzervativců. Pár hodin po útoku, při kterém zahynulo pět lidí, Thatcherová vystoupila na místě a prohlásila, že terorismus nikdy nezvítězí.
V zahraniční politice našla svoji spřízněnou duši: amerického prezidenta Ronalda Reagana, s nímž sdílela odpor ke komunismu i řadu ekonomických názorů. Později si našla cestu i k Michailu Gorbačovovi, který se drolící komunistickou říši neúspěšně pokoušel reformovat.
Zrada s úsměvem na tváři
V roce 1987 potřetí stanula v čele vlády, ovšem po dvou letech se proti ní postavila její vlastní strana. Po návratu z Říma se ostře postavila proti dalšímu posilování pravomocí evropských orgánů, což mezi konzervativci vyvolalo otevřenou rebelii. Když zjistila, že souboj s vnitrostranickou opozicí nevyhraje, oznámila svoji rezignaci. "Byla to zrada s úsměvem na tváři," vzpomínala později na rady svých tehdejších kolegů, aby odstoupila.
Ve sněmovně zůstala až do roku 1992, kdy byla povýšena do šlechtického stavu a získala titul čestné baronky z Kestevenu. Dekretem královny Alžběty se stala doživotním peerem Sněmovny lordů. Na počátku nového tisíciletí se její zdraví po několika lehčích mozkových příhodách zhoršilo, k čemuž se posléze přidala stařecká demence.
V roce 2003 pohřbila svého manžela Denise, který jí po celou dobu její politické kariéry stál po boku. "Práce ministerského předsedy je velmi osamělé zaměstnání. Vlastně to je správně, nemůžete přece vládnout z davu. S Denisem jsem však nikdy nebyla sama. Byl to skutečný muž. Skutečný manžel. Skutečný přítel," pronesla tehdy nad jeho rakví.
Nikdy neustoupit
Thatcherová je nepochybně jednou z největších postav 20. století. Měla své oddané příznivce i nesmlouvavé kritiky. Jedni ji chválí za ekonomické úspory a obnovu britského postavení ve světě, druzí jí vyčítají, že svobodný trh povýšila na modlu a svoji politiku prosazovala i za cenu masové nezaměstnanosti a nepokojů.
Jak zdůrazňuje BBC, Thatcherová však především byla politička, která se za všech okolností držela svého přesvědčení a ze svých principů neslevila ani tehdy, když byla většina proti. To byla její největší síla a zároveň největší slabost.
