"Když se však ohlížím, těch jedinečných a podivných Vánoc bych se nezřekl pro nic na světě," psal domů britský voják Bruce Bairnsfather. "Byla to nejzvláštnější podívaná, jakou jsem kdy viděl," psal další, Herbert Smart, zatímco jiný, anonymní, se svým blízkým svěřoval: "Včerejší zkušenost bych nevyměnil ani za tu nejúžasnější štědrovečerní večeři v Anglii."
Bylo to působivé a dojemné. Po šesti měsících vykreslila válka na západní frontě pevné a takřka nehybné linie osazené zákopy. A teď z nich vyšli vyčerpaní a špinaví muži, zmožení vražděním a strachem. Vyšli do prostoru mezi nepřátelskými liniemi, kde byla smrt jistá, jak o tom mnohde svědčila poházená mrtvá těla.
Uprostřed vší té zkázy si přišli na "území nikoho", jak se bojišti mezi zákopy říkalo, připomenout, že jsou navzdory jatkám pro mocenské zájmy lidskými bytostmi. "Vším jsme byli unavení, a tak jsme opustili frontové linie a bloumali k Němcům. Když se mlha vyjasnila, viděli jsme, že Němci dělají totéž, samozřejmě neozbrojeni," píše britský voják své rodině o "věci, o níž si nikdy nedokázal představit, že by se stala".
Je Štědrý den, nestřílejte! Nebudeme, až do Nového roku!
Ale stala se a nebyl to ojedinělý záblesk lidskosti uprostřed zmaru. Na západní frontě se bez ohledu na rozkazy nadřízených (a zpravidla proti nim) zapojilo do příměří na sto tisíc britských a německých vojáků.
První symbolická podání ruky byla přirozeně opatrná. Na mnoha místech na frontě němečtí vojáci zapálili světla na malých vánočních stromcích a začali zpívat Stille Nacht, heilige Nacht, považovali se ostatně za autory vánoční tradice. "To na území nikoho přilákalo ve tmě mnoho zvědavých anglických pepíků, dívali se, poslouchali. A brzy se tam potkali s nepřítelem," popisuje historik Stanley Weintraub. Jistý vojín Murker píše, že na patrole potkal německou hlídku, která mu dala skleničku whisky a pár cigaret a navrhla, "že když nebudeme střílet my na ně, nebudou ani oni na nás".
Když včerejší nepřátelé vyšli ze zákopů a potkali se mezi nimi, vyměňovali si nejdřív zaražené pohledy, ale pak zvítězila úleva z bezpečí a oddechu. Sdíleli jídlo, cigarety, nescházel rum, koňak ani whisky. "Na území nikoho jsou doslova stovky lidí a podávají si ruce," žasne nad tím, jak vypadalo bojiště jeho jednotky v dopisu rodičům anglický voják Oswald Tilley.
Bairnsfather nevěřícně líčí scénu, jak jeden z jeho spolubojovníků stříhal vlasy německému vojákovi, který před ním trpělivě klečel na zemi.
Leckde využili vojáci obou stran odmlky zbraní, aby odklidili mrtvoly, které se mezi liniemi nakupily. Někde se sloužily mše. Dělníci, z nichž se rekrutovala řada vojáků, však měli své vlastní náboženství, které je spojovalo: fotbal.
3:2 pro Němce
Lidskost ve válkáchNeformálních příměří a krátkodobých sbratřování jsou dějiny válek plné. Například během španělské války za nezávislost se podle BBC scházeli britští a francouzští protivníci u společného ohně, hráli karty a sdíleli příděly.Podobně tomu bylo v případě britských, francouzských a ruských vojáků za krymské války. Za americké občanské války si vojáci z nepřátelských táborů vyměňovali tisk, tabák či kávu, lovili ryby ve stejné řece. A během burské války se odehrál přátelský fotbalový zápas mezi znepřátelenými stranami. |
Snad právě fotbalové zápasy proslavily vánoční příměří nejvíc. Uskutečnilo se i několik zápasů Britové vs. Němci. U některých známe i výsledky. Podle svého válečného deníku porazil 133. Královský saský regiment Skoty 3:2. Robert Graves z druhé strany výsledek potvrzuje, dodává však, že to bylo jen proto, že reverend Jolly, který zápas soudcoval, "prokázal příliš moc křesťanské dobroty" a nechal skórovat Němce, i když byl v jasném ofsajdu.
V jiném duelu podle Glasgow News Skotové naopak vyhráli s přehledem 4:1. Další zápasy ovšem vůbec nepřipomínaly konvenční souboje jedenáctek. "Byla to prostě mela, ne fotbal, co vidíte v televizi," vzpomínal v roce 1984 Ernie Williams z chesirského regimentu. Jeho zápasu se účastnilo "pár set" vojáků, všichni v těžkých botách, ale "každý se bavil".
Revoluce v zákopech
To, co se ve vánočních dnech odehrávalo, přitom není výjimečné jen kvůli válce, ale též kvůli propagandě, kterou proti sobě Němce a Brity jejich státy hnaly. V německých školách se vyučovala báseň Chvalozpěv nenávisti proti Anglii Ernsta Lissauera, druhá strana pak vykreslovala Němce jako krvelačné Huny, v jejichž povaze je zakódována brutalita a sadismus. Svého internacionalismu se až na krajní levici vzdaly dokonce i dělnické strany a odbory, které hlasovaly pro válečné úvěry, na válečná pole se hrnuly davy mladých lidí prodchnutých bojovným patriotismem.
Když se myšlenka vánočního příměří objevila, vzešla například od anglických sufražetek či papeže, vedení armád ji explicitně odmítla. Ale nakonec o něm rozhodl ten, kdo na jejich seznamech figuroval jen jako potrava pro děla: voják v zákopech.
Podle historiků za to mohlo nejen vyčerpání z války, které změnilo vlastenecké nadšení v deziluzi, ale také nasazení rezervistů, otců od rodin, kteří si od propagandy uchovávali odstup.
Ani tak však není možné malou revoluci v zákopech mýtizovat.
Čekali jsme zlo, ale potkali jsme lidské bytosti
Zaprvé, nedošlo k ní všude. Kapitán Billy Congrave popisuje, jak dostal přísný zákaz nepřijmout jakoukoli nabídku na příměří, prý to budou Němci zkoušet: "A zkusili, vyšli směrem k nám a zpívali. Spustili jsme na ně palbu, to je jediné příměří, které si zaslouží." Většinou se sbratřování odehrávalo mezi Brity a Němci, málokde se zapojili belgičtí a francouzští vojáci.
"Vy jste Anglo-Sasové, my Sasové," podávali ruce němečtí vojáci Angličanům. Fungovalo to, obraz necivilizovaného, brutálního národa si Britové spojovali s Prusy.
Leckde, kde k příměří došlo, si vojáci zachovávali ostražitost. "S Němci jsme konverzovali, ale ruce jsme měli na puškách. Krev a mír, nepřátelství a bratrství – nejvíc udivující paradox války," psal domů vojín Freederick Heath.
Bairnsfather nakonec využil návštěvy německých zákopů i k tomu, aby se seznámil s jejich rozložením a strukturou. A hned začerstva o tom podal zprávu vedení. "Onoho dne mezi námi nebyl ani atom nenávisti, ale na naší straně ani na okamžik nepolevila vůle válčit a bít je. Bylo to jen jako přestávka mezi koly přátelského boxerského duelu," napsal. Není divu, že se později proslavil jako autor kreseb podněcujících upadající válečnou morálku.
Přesto setkání tváří tvář přispěla k oddémonizování nepřítele. Vojáci začali přemýšlet. "Němci, co stáli proti nám, byli příjemní chlapíci. Potom, co jsem se s nimi bavil, myslím, že anglické noviny musejí přehánět," psal britský voják v dopisu, který otiskl list The Daily News. "Na obou stranách namířené pušky jsou ti stejní lidé," psal další. A mnozí sahali po úvahách, které byly pro jejich státy nebezpečné.
Když se vracel do svých zákopů seržant Sinkinson, myslel prý na slova anglického premiéra o nutnosti bít nepřítele, dokud nebude rozdrcen: "Angličanovi, který žije doma v pohodlí, se to mluví, ale když jste tady, začnete chápat, že trvale nenávidět nejde." Zlo, které mělo být ztělesněno v nepříteli v protějších zákopech, vojáci nenalezli.
Důstojník Fairhead ho našel, jenže ne ve vojácích, ale v "politicích, co neposlouchají ty, o nichž tvrdí, že je zastupují".
Nebezpečné příměří
Jak surreálně příměří probíhalo, tak se i uzavřelo. "Mám již o Němcích jiné mínění. Teď ale obě strany začaly střílet a jsou opět smrtelnými nepřáteli. Velmi zvláštní, ne?" ptal se v dopise voják Percy. Zbraně se ozvaly mnohde hned druhého dne, jinde až mezi svátky, někde se vojákům podivuhodné příměří podařilo prodloužit až do Nového roku.
Na mnoha místech musela velení vojáky, kteří onu protiválečnou zkušenost zažili, rozptýlit do jiných jednotek a do zákopů přivést novou krev, někde přišly ke slovu pohrůžky vojenskými soudy. Vlády si příměří, iniciované navíc zdola, nemohly dovolit, poznamenává historik Weintraub: "Kdyby ona revoluce ulice uspěla, vlády by padly."
I tak se válečné propagandy snažily, aby se o něm lidé doma nedozvěděli. Do anglického tisku nakonec prosákly dopisy vojáků, kteří sbratřování zažili, německý tisk jeho rozsah umenšoval a ve Francii se mu do cesty postavila cenzura.
Další příměří už brutalita první světové války nepřipustila a konečného složení zbraní v roce 1918 se většina z těch, kteří se jedinečného vánočního okamžiku uprostřed války zúčastnili, nedožila.
Příměří z prosince prvního roku války tak zůstalo jedinou velkou epizodou lidskosti a rozumu uprostřed zvěrstva a šílenství.
